Cesta do Blenheim

Protože naši soutěžící jsou šikulky, v Christchurch za jediný den zařídili vše, co potřebovali a shlédli město. Rozhodli se proto, že není potřeba ztrácet další čas a vyrazili směrem na sever, k městu Blenheim. Tím směrem se nachází i auto, které si chtějí koupit a které mají přislíbené od produkce show. To ale nebude ještě týden až dva k dispozici. Bez auta se těžko schání práce, ani se nedá dobře cestovat. Co si naši soutěžící počnou?

Rozhodli se pro WWOOFing - pomoc na farmách s bio produkcí, výměnou za ubytování a stravu. Tím eliminují náklady, budou užitěční a poznají Kiwis (jak si říkají místní). Zaregistrovali se na portálu, kde se párují farmáři se zájemci o wwoofing a rozeslali e-maily. Odezva byla pozitivní, zájem o naše soutěžící byl velký. Vybírání náročné. Zvažovali jaká kde bude práce, a jaká kde bude zábava. Nakonec po dlouhém váhání vybrali manželský pár farmářů, který jim byl nejvíc sympatický a byla ruka v rukávě. Teď zbývalo jen dostat se do Blemheim. A protože rozpočet je omezený, autobus byl zavrhnut a došlo na autostop.

"Za chvilku vás někdo sveze, stopem jsem projela celý ostrov." uklidňovala je Hanka, když je ráno vezla na výpadovku směr Blenheim. Kluci si tak zpočátku skoro vybírali kterým autem by chtěli jet. Po půl hodině stání na stejném místě a poměrně nepříjemně profoukaní studeným větrem už chtěli brát cokoliv. Přišlo poledne, k zimě se přidává hlad. Řidiči soutěžící poznávají a pobaveně mávají, ale nestaví. Nakonec po 90 minutách stopu zastaví nákladáček, a kluci se nevěřícně soukají do kabiny i se všemi věcmi (připomeňme si, že stále cestují každý s krosnou a batohem, celkem každý tak 30 kilo nákladu, který považovali nezbytný do začátku). Chvilka svezení byla opravdu krátká, a kluci se svezli jen asi 20 km. Tak tedy "Good luck" a zpět na silnici. Za dalších půl hodiny zastaví prázdný linkový autobus. A bere je jen do 3 km vdáleného města, že na 50tce spíše někdo zastaví. Lukáš s Michalem vděčně poděkují a už se těší, jak to už pojede. Ale chyba lávky. Nikdo nestaví, pro potrápení jsme jim nechali po větru pouštět vůni pečeného masa. Spolu s hladem a zimou kombinace u které čekáme, že to vzdají. Jsou silní. A tak jim po hodině trápení pošleme odměnu.

U krajnice zastavuje asi 40 let starý bus. Kluci bojácně nahlížejí do vnitř a koukají na našeho šedovlasého starého řidiče Freda. Když je pozve dovntř, připadá jim to jako zjevení, jako by se objevil Kouzelný dědeček. Nakonec uvěří, že se jim to nezdá a každý si obsadí celé neuvěřitelné pohodlné dvousedadlo prázdného autobusu a téměř se štípají do stehna zda nesní, když jim řekne že jede až do Blenheimu.

Ze sedaček pohodlných jako obýváková křesla sledují, jak se za okny míhá krásně zelená krajina. Pastviny plné ovcí střídají vinohrady, skály a hory. Do toho jim Fred vypráví zajímavosti o Zelandu a testuje, co už kluci ví a neví. Ukazuje, kam je dobré se podívat, na co si dát pozor a když vidí, že má Lukáš svůj kávový absták, zastavuje u kavárny a hned hlásí další zastávka u lachtanů. Soutěžící nevěří, dokud se na pravé straně silnice neobjeví pobřeží s útesy, plážemi a ano i s lachtany. Konečně bus zpomalí a zastaví. Dědeček jde jako průvodce a říká "Podíváme se na lachtany..." ale vyráží místo k moři do lesa. Kluci jej sledují a diví se proč jdou kolem potoka vzhůru od moře. Cesta končí u malé tůňky, do které padá vodopád a dole se něco hemží. Ten dědeček je asi kouzelný, protože tůňka je plná malých lachtanů, prostě lachtaní školka. Necháme kluky ať se s lachtany vyfotí, pohrají a pomazlí.

Ale čas běží a Fred zavelí a jede se dál. Zastavíme ještě u soliska, kde se odpařováním mořské vody produkuje sůl a už vjiždí soutěžící do vinařského města Blenheim, na severu jižního ostrova a je jim vidět ve tváří další otazník. Jsme tu. Kdo jsou ti farmáři ? Co za práci nás čeká ? Kde budeme bydlet ? Budeme rozumět ? A vyzvednou nás vůbec ?