Arthur kam se podíváš

Minule Vykiwení splnili jeden ze svých úkolů a spatřili ptáka Kiwi. Přesto jsme se rozhodli, že než se nám někde usadí na zimu, dáme jim ještě naposledy zabrat. Společným jmenovatelem bude Arthur Dudley Dobson, cestovatel, objevitel a také osoba, po kterém se na Zélandu jmenuje nejedno místo.

Z deštivého závěru Heaphy Tracku mají soutěžící vše mokré a déšť má podle předpovědi trvat ještě dva dny. Zastaví se tak u Nelsonu, u svých kamarádů z meruňek a třešní. Zatímco čekají, až se počasí umoudří, čeká je trochu kultury ve zdejším WOW muzeu. WOW je show, která se zrodila právě v Nelsonu a jmenuje se World of Wearable-art (tedy "svět nositelného umění"). A zdejší muzeum je opravdu plné prapodivné nositelné tvorby. V druhé polovině pak plné starých a také zajímavých aut. Soutěžící si překvapivě užili obě části, kdy v první si připadají jako v šatníku Lady Gaga, a v druhé cestují v čase, a to i s legendárním autem DeLorean z filmu Návrat do budoucnosti.

 

My už máme ale zprávy, že počasí se lepší a tak na Lukáše s Michalem trochu zatlačíme, aby už vyrazili někam ven. Hned se k nim přidávají David a Jirka. Ti již dva měsíce sbírají jabka a trochu jim to už leze na mozek :-) Jakákoliv zmínka o výšlapu je proto vyloženě nabíjí. Vykiwení je tak berou na první tůru. Cíl - hora Mt. Arthur v Kahurangi National Parku, stále v regionu Nelson. Nástup začíná až ve výšce 900 metrů, pokud se jim tam však podaří vyjet autem. Následovat pak má dalších 900 výškových metrů k vrcholu. Radost z plánu al kazí předpověd počasí: pravděpodobně déšť či mrholení, zataženo, vyjasnění po poledni.

 

Večer před výšlapem zasedá téměř bojová porada, jejíž výsledek je: "jede se tak jako tak". Místo Nočního jezdce, kde není místo pro 4, se nasedá do Jirkova auta a vyráží se. Nejhorších patnác kilometrů je prudké stoupání, téměř z nulové nadmořské výšky do 900m. Docela se Michalovi hodí, že výšlap je jen s lehkou bagáží, protože koleno se ani nestihlo spravit a už musí zase stoupat. Zprvu lesem, pak mladými bučinami, pak už vejdou do mraku - a nevidí nic, ani okolní traviny, protože vše pokrývá mrak. Jediné, co vidí, je jeden druhého, pěšinu, další modrou tyč označující trek a pak už jen okolní "mléko". Přesto stoupají, jako by je na vrcholu měla čekat nějaká vrcholová prémie. Všichni totiž doufají, že se buď dostanou nad mraky, nebo že se na vrcholu udělají v mracích okna a otevřou se výhledy. Posledních 300 metrů už skoro běží k vrcholu. Ten není špičatý, jak se od vrcholu čeká, ale jakýsi useklý hřeben. A jsou z něj bohužel vidět zas jen všudypřítomné mraky. Kluci chvíli sedí, fotí a my sledujeme na kamerách jejich opadající nadšení a mírné zklamání. Když už začínají chladnout, vyráží zpět, a my jim přeci jen zařizujeme odměnu. Michal najednou zařve "Klucííí, rychle sem!" a za sedlem se otevře okno v mracích s užasným výhledem. Všichni kluci vyráží jak malé děti a fotí jako o život. Výhled se zavře a jiný se otevře na druhé staraně.. a pak se mraky pomalu zvedají a kluci vídí celou cestu zpět jako na dlani. Mraky jim vždy na chvíli ukáží úžasnou podívanou a pečelivě ji porcují. Než se vynadívají, už přichází za křiku přítomných, ale v mlze neviditelnych papoušků Kea další mrak a vše zase schová. Vlastně nás překvapilo, že postupně se odkrývajicí krajiny si asi Vykiwení užívali více, než kdyby ji viděli celou najednou. Byla to vlastně taková přírodní peep-show.

 

Rozhodně musíme uznat, že se nám Vykiwení nenechali zastrašit počasím a tak je s klidným svědomým posíláme k ještě vyšším vrcholům. Další cíl je 400 km vzdálený horský průsmyk Arthurs Pass, kde předpokládáme mrazive počasí a pořádné stoupání. Již cesta tam je zážitkem, protože silnice se z pohodlné cesty v údolí začíná mimořádně prudce zvedat až do Arthurs Passu, do výšky 920 metrů nad mořem. A tam se i vytrvalý Noční jezdec šplhá na jedničku, a kluci mají obavu, aby se jim nezakuckal. Nakonec dosáhnou vrcholu průsmyku a odcházející mraky jsou doprovázeny takovým větrem, že i místní horští papoušci Kea radši místo létání chodí při zemi, aby je to neodfouklo. Za nejvýše položeným městem Nového Zélandu, Arthurss Pass Village, je i lesní kemp, kde Vykiwení i jejich dočasný doprovod, David a Jirka, rozbijí tábor. Jak zajde slunce, které alespoň trochu ohřívalo vzduch, údolím se začne šířit zima. Kluci mají chvíli karetní party u Davida ve stanu, ale zima je brzy zažene do spacáků.

 

Ráno všichni roztávají u horkého čaje z kuchyně Nočního jezdce a pak už netrpělivě vyráží na dnešní stoupání na horu Avalange Peak (lavinový vrchol). Ten je zatím stále bez sněhu. Všichni čtyři nasadili do prudkého stoupání téměř vražedné tempo a po pár stech výškových metrech odkládají vrstvy oblečení. Zároveň se jim otevírají dechberoucí výhledy na pásy hor s bílými vrcholky, táhnoucí se kolem dokola. To jsou Jižní Alpy v celé své kráse, včetně bazmračného nebe. Každý takový výhled jim přidává energii a tak jim skoro s kamerami nestačíme, když se drápou do posledních metrů sněhovým popraškem a pod nohami jim křupe krusta z ledu a vymrzlé půdy. V poledne už jsou na vrcholu a nejen jim ale i našemu kameramanovi se z toho téměř zatočila hlava. To je výhled za všechny peníze. Na vrcholu fotí jak o život, pózují a svačí.

 

Tak a teď je čeká náročný sestup. Při něm se vrací Michalovi ostrá bolest do kolene, které si namohl při cestě na Heaphy track. Nakonec se plouží svým tempem, dobře značenou cestou do údolí. Lukáš, David a Jirka zatím na Michalovu výzvu téměř běží dolů, aby stihli ještě slunce na protějším svahu, do kterého se zařezává přes sto metrů vysoký Devils Punchbowls vodopád. Stíhají ho v odpoledním slunci a při návratu se u info-centra ve vesnici potkají s Michalem. Ten je rád, že došel a musí se vzdát zítřejšího výstupu na Woolshed Hill. Ten je asi 20 km jižně od Arthurs Village a výchozím bodem je tábořiště Howdon Shelter Camp, na rozložité, téměř opuštěné loučce. Dneska bude karetní večer v Nočním jezdci, je tu o poznání útulněji. Když na ně pak při čištění zubů zakřičí z nedalekého lesa Kiwi, je jasné, že Lukáš to musí zkusit znovu. David se přidává a tak se oba studenou nocí kradou k lesu, používají vábničku. Ale nakonec žádného Kiwi nenalákají. Zato je při návratu vyleká v přístřešku pěkně vypasený vačnatec - Possum.

Ráno je ještě mrazivější než včera, vše je pokryté jinovatkou a celé údolí je v mléčné mlze. Přesto tříčlená výprava vyráží zdolat další vrchol. Michal si bude v táboře zatím hojit koleno u knihy. Dnešní výstup je menší, ale měl by všem poskytnou úžasné výhledy. Mlha ale zatím ničemu takovému nenasvědčuje. Do kopce opět vyráží jak smečka vlků a Davidův přepálený začátek je třeba trochu zbrzdit, aby jim tempo vydrželo až nahoru. Jen co dorazí nad úroveň stromů, je jasné, že mlha byla pouze při zemi a naopak dodává výhledu na magičnosti. Cestou nahoru míjí i malebné zamrzlé jezírko. Důkaz, že tu v noci je už opravdu zima, pak poskytuje asi centimetrová námraza na trávě a keřích kousek pod vrcholem. Cestou dáváme Lukášovi úkol, aby se v ledovém jezírku vykoupal. A ten se místo obav naopak na koupel těší a opravdu se tam celý smočí. Na cestu zpět jim hřeje podzimní slunce a i mlha v kempu se roztrhala, takže i Michal mohl roztát. Tím výprava za Arthury končí.

 

 

Tohle si ale zaslouží odměnu - za ledové jezírko a vůbec na rozehřátí po studeném Arthurss Passu tak Vykiweným slíbíme cestu přes horká jezírka.

Pak už ale čeká Vykiwené zazimování. Najdou si nějaké místo, kde levně přečkají zimu? Podaří se jim najít si práci a naspořit na jarní cestování po Severním ostrově?

O tom zase příště!

 

GALERIE:

- Mt. Arthur a Nelson

- Arthurs Pass

 

Záhada na Heaphy Track...

...aneb jak Vykiwení viděli / neviděli Kiwi.

Poměrně náročnou práci na sklizni vína v Blenheimu Vykiwení zvládli, i když si kvůli tomu museli zcela otočit svůj denní bioritmus. To na začátku špatně nesl hlavně Michal. Ke konci už ale projíždeli traktorem řádky vína jako profíci a únava se ani nijak negativně nepodepsala na jejich vztazích, které jsou od bouřky v Cromwellu nezajímavě stabilizované. Na divácky atraktivní drama-scénky tak můžeme prozatím zapomenout.

Na Zéland nám pomalu přichází zima a tedy i jedny z posledních dní pro pořádné tůry. A soutěžícím jeden z velkých tracků chybí v kolonce "odchozeno". Je to Heaphy Track (jméno má po Britském objeviteli a vojáku Charlesu Heaphy). Ano, před pár měsíci sice navštívili palmami obklopené pláže na jeho konci, ale horní horská část jim schází. My máme ještě jeden důvod proč je tam posíláme. Lukáš s Michalem mají možnost tady doplnit chybějící setkání s pravým Kiwi ptákem, který jim unikl na Steward Island.

Podaří se jim to? Bude jim ještě přát počasí?

 

Ngarua Cave

Cestou z Blenheimu se Vykiwení zastavili na chvíli na jablečném sadu u města Motueka. Nikoliv pracovně, pouze na návštěvu u svých přátel, se kterými česali třešně a meruňky v Cromwellu. Poslechli si, že práce na jablkách je opravdu těžká a potěšilo je tedy, že našli práci v Blenheimu. Ale čas tlačí, počasí převážně deštivé naznačuje krátkou slunečnou pauzu a tak kluci neváhají a jedou vstříc chybějícímu výšlapu. Cestou na Golden Coast (kde je začátek treku) navštěvují ještě jeskyňi Ngarua Cave, kde obdivují kostry obrovkých ptáků Moa, kteří kdysi běhali po ostrovech NZ - než připluli lidé a všechny je snědli. Staví se také v Tataka, kde na jaře pracovali na kiwi sadu a obdivují neznámé druhy ovoce v místních zahradách.

Cesta k začátku Heaphy Treku je asi 60 kilometrů za Takakou, poslední část vede po sypané cestě a končí třemi brody. Varování hovoří jasně „po silných deštích, nesjízdné!“. Naštěstí „noční jezdec“ zvládl všechny brody na jedničku. A tak Lukáš Michalem po dlouhé pracovní pauze nahodí krosny na záda a vyráží kolem Brown Hut na dlouhé mírné stoupání bukovým lesem. Do slunečného dne jim zpívají ptáci a po serpentinách nabírají výšku. Nebýt lesa, otevřel by se jim i pěkný výhled na druhý největší park Nového Zélandu - Kahurangi. Když jsme Vykiweným oznámili, aby se připravili na cestu, chtěli si to soutěžící ulehčit a rozhodli se si pro přespání zamluvit chaty. To by podle nás bylo příliš komfortu a jsme zařídili, že na druhou noc nemohli najít dvě volná místa k přespání v žádné dosažitelné chatě. Berou tedy s sebou stan a doufají, že zima ještě bude milosrdná a noci nebudou chladné. Tedy doufá hlavně věčně zmrzlý Michal, který nemá příliš dobrý spacák. Lukáš je se svým péřovým vysmátý.

Vyhlídka z nejvyššího bodu treku

Zatímco stoupají lesem se sluncem nad hlavou, je jim docela teplo. Když se však konečně dostanou na nejvyšším místě treku v 915 metrech k výhledu, spustí se i nepříjemný chladný vítr. Slunce, které nyní zapadá již v šest hodin, také rychle slábne a do obou soutěžícich se pouští chlad. Přestávka na nově zbudované chatě na Perry Saddle musí být jen krátká. Hrozí totiž, že do jejich kempu v dalších 8 km vzdálené Gouland Hut nedorazí za světla.

Svačina u Perry Saddle

Na první den si dali kluci po dlouhém nechození docela velkou porci. 28 km s plnou polní je znát a poslední kilometry se nám sotva dovlekli, s posledními paprsky postavili stan, uvařili večeři a než jí dojedli, byla tma jako v pytli. V kempu jsou jediní a ani na chatě dnes nikdo nepřespává. Soutěžící nám ale nejdou spát, stojí totiž před nimi úkol, na kterém již pohořeli na Steward Islandu. Potkat, vidět a pokud možno vyfotit Kiwi ptáka. Podle pracovníků správy parku jsou, právě v okolí chaty. Podle zvuků, které teď kluci slyší a už znají, tu určitě jsou: nelétavý pták Weka, sova Morepork... a pozor, ano - slyšeli jsme to nejen my ve studiu, ale i soutěžící - jsou tu i Kiwi! Volají na sebe z různých konců lesa i louky. Vzrušení na soutěžící působí jako obrovská vzpruha. Najednou jako by zapoměli na ušlé kilometry, berou čelovky, telefon a vyráží na pokraj nedalekého lesíka, kde slyšeli poslední volání.

Potichu, nehybně poslouchají... a protože není snadné Kiwi jen tak potkat, použijí fintu převzatou od norského ornitologa. Pustí z telefonu volání samičky Kiwi. Dlouho se nic neděje, dokonce se nedočkají žádné odpovědi. Opakují tedy několikrát volání a zdá se, že tentokrát se z lesa ozývá odpověď. Asi po 10 minutách slyší šustení v nedalekém křoví. Když si posvítí, nikde nic není. Spustí znovu zvuk a opět slyší našlapávání. Skoro nedýchají, každý kouká do tmy jiným směrem, uši jako netopýři. Michal rozsvítí a zahlédne siluetu Kiwiho, který mezitím došel až na cestu, asi 10 metrů od nich. Michal téměř vykřikne... "támhle je"... ale než se Lukáš otočí a zaostří tím směrem, už tam nic není. Zkouší ho znovu lákat, ale nepřichází, ještě ho slyší jak nedaleko láká domělou samičku. Ale už se neukáže. Pro dnes je to tedy vše. Rozhodně však Vykiwení Kiwi viděli (nebo aspoň byli vedle něj).

Mrazivá ranní krása

Šnečku, šnečku...

Vrací se do stanu a hvězdná obloha spolu s Jižním Křížem jim svítí na cestu. Je jasná noc, tedy i chladná. Různě nastrojení se zavrtali do spacáků. Spokojené ticho přeruší v jednu v noci Michal. Budí se zimou a i když si na sebe navlékne všechno oblečení, které má, nic to nepomáhá. Lukáš si lebedí v péřovém spacáku, ale Michal jde nakonec spát do chaty. Ta, ač se v ní netopilo, je přeci jen teplejší než promrzlý stan a tam konečně jakž-takž dospí. Ránní světlo jim pak odhalí, že zima nebyla vůbec schovívavá - naopak dorazila v plné zbroji. Krajina kolem nich je bílá a zmrzlá, stejně jako stan. Dopolední slunce ale jinovatku i kluky rozmrazí. Dnes je čeká relativně klidnější den - pochod do středu treku, při kterém kousek za Saxo Hut narazili na místního ohroženého šneka. Pak návrat zpět a nocleh na stejném místě.

Ta víte, Great Walk - všude chodníčky

Když se kluci vrátili z výšlapu, našli ještě chatu na Gouland kempu volnou. Podle rezervací má být ale dnes večer plná. Michal se tak pomalu připravuje na další promrzlou noc a Lukáš doufá, že někdo nedorazí. S přicházející tmou dorazí 4 člená rodinka, poté již téměř za tmy další skupina. Ta ale k Michalově úlevě projíždí až na další chatu. Michal má obrovské štěstí, 4 z 8 postelí jsou volné a ještě rodinka zatopila v krbu. Vykiwení tak mohou podle stejného scénáře jako včera vyrazit na Kiwi. Uvidí ho dnes Lukáš?

Kluci již vědí, že lákání Kiwiho na volání z telefonu funguje. Také ale vědí, že na zahlédnutí mají jen pár vteřin - Kiwi ihned po rosvícení, nebo při jakémkoliv pohybu a zvuku dává nohy na ramena a hned utíká. Focení tedy nepřipadá v úvahu. Znovu po setmění pouští zvuk na kraji lesa a znovu ze ozývá z lesa odpověď. Za chvilku už Michal i slyší šuštění ve křoví. Ještě ale nerosvědcuje, tentokrát chce nechat Kiwi přijít co nejblíže, aby měl Lukáš šanci ho vidět. Znovu přehrají volání a kroky ve tmě směřují přímo k nim. Zvuk utichne až za keřem, vedle kterého jsou kluci skrčení. "Kiwi už o nás teď asi ví a blíž už nepůjde, spíš odejde. Teď nebo nikdy!" řekne si Michal a rosvítí čelovku. Kiwi ale nečekaně stojí přímo před ním a koukají na sebe z půl metru. Oba se strašně leknou a Kiwi se okamžitě dává na utěk. Michal opět volá "Tady je!" aby strhnul Lukáše k pohledu. Ten ale nemá s sebou brýle a je ve tmě slepý jako patrona. Kiwiho zase o chlup neviděl. Přesto oba nadšení ze zážitku sedí u krbu, hřejí se a doufají, že zítřejší předpovídaný déšt v poledne nepřijde, nebo aspoň později.

Fotka z rekonstrukce události "(Ne)spatření Kiwi"

Ráno není šedivé jako včera, obloha je jasná, nic nenasvědčuje dešti, přesto Lukáš tlačí na rychlé balení a odchod. Rychlá snídaně, mokrý stan do batohu a jde se. Se sluncem v zádech a chladným vzduchem všude okolo mažou zpět. Mají splněný úkol a tak se jim jde o poznání lépe. Ale přesto je tíží pohled na kupy mraků, které se jim staví do cesty. A skutečně, jako podle hodinek přesně v poledne začíná pršet, soutěžící to mají ještě 10 kilometrů k autu. Konečně tak přichází na řadu výbava do deště, nepromokavé kalhoty, bunda a pytel na batoh. Prší, jako když pustíte sprchu a s přibývající vodou nabývají obavy Vykiwených:
"Jak budou vypadat brody, po kterých přijeli? A co ta čerstvě nahrnutá hlína ve svahu na sypané silnici, po které přijeli - nebude z toho klouzačka?"

Tady všude běhají... Kiwi!

Cesta se zdá nekonečná, Michala začíná zlobit koleno, které se namohlo na přepálené cestě nahoru. Není nálada na mluvení, déšť nepomáhá. Když dorazí k autu, rychle vše hodí dovnitř a nervozně spěchají k brodům. Stres byl zbytečný - trvá déle, než se voda zvedne a zaplaví brody. Ale co bahnité stoupání? Lukáš se ani nepoutá, kdyby musel vyběhnout tlačit. Jedou na dvojku a i na našich kamerách je vidět, jak se tu a tam auto usmekne.. ale zatím jede. Oba soutěžící nemluví a tlačí auto do kopce doslova očima...uspěsně! Je cítit úleva. Heaphy Trek je happy za nimi.. tedy šťastně za nimi. Sami jsme ale při sledování byli zklamaní malým výškovým profilem treku a tak si pro Vykiwené chystáme nějaké vrcholovky.


Budou se již Vykiwení brodit sněhem? A co bude mít s jejich putováním společného jméno Arthura Dudley Dobsona?

 

GALERIE:

- Vinobraní Blenheim (přidány nové fotky)

- Heaphy Track