Sopka v mracích

Na své cestě dolů ze severní části Severního ostrova se nám Vykiwení opět jako žíznivá čára prohnali kolem nočního Aucklandu, který jak už víme budou moci obdivovat až na konci svého pobytu. Pokračují proto dále a níž, na západní pobřeží.

 

Pro začátek jim dáme ochutnat surfařského ráje, začínajícího v městečku Raglan. Jenže je to opravdu jen vábení - krom toho, že slunce je schované za mraky, nemají od nás surf a ani žádné úkoly na vlnách. To si naše produkce nechává na později. A tak nám kluci obdivně a toužebně chodí kolem pláží jako kolem horké kaše (ale mimochodem, tahle je pěkně studená a bez neoprénu je to tak na 5ti minutové hrátky se surfem). My pro ně naopak máme škodolibě připravených pár dalších vodopádů a jednu jeskyni - obojeho jsou už naši soutěžící témeř předejeni. Až skoro znechuceně příjmají úkol a vyráží k vodopádu zvanému Bridal Veil (tedy Nevěstin Závoj). A jsou rádi - jeho překvapivou krásou a velikostí (50 metrů) jsou zcela unešeni.

 

O to veseleji se pak vydají občas téměř nesjízdnou, velmi klikatou a dlouhou cestou k dalšímu vodopádu, který je jižněji, kousek od Waitomo Caves. Vodopád Marokopa je schován v malé krásné džungli, a Vykiwení jej navštíví snad jen z povinnosti. Doufají, že výměnou dostanou za příští cíl nějakou krásnou jeskyni. Ale ne, když oni se nám tváří tahle nepěkně, dostávají nepěknou Piripiri jeskyni. Vstup vypadá velkolepě, a kluci jsou již připraveni na další objevitelskou mysi. O to větší škodolibý úsměv máme ve studiu, když vidíme jak se Lukáš boří v pohorkách do hlubokého, jemného bláta, které zde zanechaly nedávné deště. Michal si myslí, že ve vysokých holínkách dojde dál. Ale bahno jako by nemělo dno, téměř pohlcuje i celou holinku. Lukáš se nedá a doufá, že na boso překoná začátek a dojde do lepší části jeskyně. Nakonec to ale vzdává, bahno je opravdu hluboké a kluzké a ani příslib mnoha svítících červů dále nepřekoná jeho pud sebezáchovy. Tak tuhle jeskyni opravdu nedali :(

 

Dvě ze tří sester

 

A my jim tak za trest nedáme ani možnost projít si komerčně zpřístupněné jeskyně Waitomo Caves. Nesplnili náš úkol a tak nebude odměna - na vstupné 100 dolarů za jednoho jim nedáme rozpočet. Místo toho se jede dále na jih, podél pobřeží až do Tongaporutu, kde se na pokraji malé zátoky tyčí několik skal. Vykiwení jsou vysláni na průzkum, k jejich štěstí je právě odliv. Mohou tak proto dosáhnout pobřežních skalních věží zvaných Three Sisters (Tři sestry) téměř suchou nohou. To, že si tyhle nádherný přírodní úkazy prohlíží příliš dlouho poznají, když se moře začne opět zvedat. Zároveň se na chvíli zvedne i nedaleký mrak a odhalí jím tak zítřejší cíl.

 

Tím je osamělá hora Mt. Egmont, v maorštině Mt. Taranaki - 2518 metrů vysoká sopka, tvořící ústřední bod národního parku Egmont National Park a vlastně celého poloostova, který si kolem sebe vytvořila. Chlebodárce a zkáza místní oblasti v jednom. Nyní již 250 let spící vulkán s krásnou ledovou čepičkou, který se velmi rád a velmi často schovává v neproniknutelném závoji mraků. Zítra na ní vyšleme Michala s Lukášem. Dnes proto zakončí den kousek pod horou. Zde narazí na výpravu ruských horalů, kteří se právě z neúspěšného výstupu vrátili. Měli mačky, cepíny, přesto je ledová špička k vrcholu nepustila. Jak dopadnou Vykiwení, kteří jsou zcela bez této výbavy? Vezmou náš úkol a splní ho?

 

Ráno přináší rozřešení. Po ovesné kaši vyráží na poslední parkoviště ve výšce 960 metrů. Dále musí po svých. Hora se jim ráno na chvíli ukazuje v celé své kráse, aby se však hned poté začala schovávat do sukénky z mraků. Kluci stoupají zprvu po pohodlné cestě. Pak po pěšině, a velkou část po strmých schodech. To jsou již v mracích a není vidět příliš daleko. Náladu jim to neubírá, ani když přejdou na vulkanickou strusku, která v prudkém stoupání ujíždí pod nohami. Přesto stoupají jako hladoví vlci. Až se nakonec dostanou nad mraky. Pohled jako z letadla a zdánlivě nedaleký vrchol jim evidentně vliv adrenalin do žil. Pak dosáhnou místa, kde je možno pokračovat už jen sněhem. Když ale sníh začne být spíše led, znejistí. Hlavně Michal, který si uvědomuje fatálnost případného pádu - sráz pod nimi vypadá ukrutně. Ale Lukáš přesvědčuje, že stopy po ruské výpravě jsou skoro jako schody. A tak stoupají strmým sněhovo-ledovým polem dále. Čím jsou výše, tím mělčí je ruská stopa ve sněhu. Nakonec i Lukáš, při ohlédnutí se na strmě dolů jedoucí ledovou plotnu dostáva strach a rozhodne se, že posledních 200 metrů je lepší nechat nezdolaných, než mít toto jako poslední metry před věčností. I tak kluky naplňuje uspokojení z dosaženého. A my musíme přiznat, že se i nám v produkci ulevilo, že naše show nekončí předčasně.

Třicetimetrová svítící hůlka v New Plymouth

I proto, ač horu nezdolali úplně, dostávají od nás relax v bazénu v měste New Plymouth a obhlídku místních galerií. Na přemýšlení jim ve výřivce připlave kachnička se zprávou, že se jim blíží termín technické kontroly pro Nočního Jezdce. Michal si myslí, že není čeho se bát - auto šlape jak hodinky. Lukáš má naopak svou drahou zkušenost s nevinnou technickou prohlídkou v Kanadě a tak trochu znejistí. Nakonec se rozhodnou pro malý servis ve vedlejší vesnici. Nervozně pak čekají na ortel, jako otec čekající na narození dítěte. A... uff, Noční Jezdec potřebuje akorát za 60 dolarů vyleštit přední světlomety, kterým místní slunce vyžralo plast do mléčna. Jinak je na svůj věk ve velmi dobré kondici. No je vidět, že se kluci o svěřený vůz starají dobře. Další mise s autem pro ně bude připravena až na konci show, kdy se budou muset pokusit auto prodat co nejlépe. Neb to bude i část jejich finanční výhry. Ale nepředbíhejme. Je na čase New Plymouth opustit a pokračovat dále.


 

Lukáš už potřebuje silné čočky

Na cestě dále dolů po západním pobžeží navštíví zdroj zdejšího bohatství, rafinérii zpracovávající zemní plyn, pravděpodobně z jediného Novozélandského zdroje - těžařské plošiny nedaleko zdješích břehů. U majáku Cape Egmont mají konečně možnost prozkoumat maják i zevnitř a témě se dotknout jeho čoček. Nakonec se před deštivým počasím schovali v útulném a kulturou a uměním překypujícím městečku Wanganui. Zde je třeba galerie, jejiž exonáty (od velkých, ale i dětských umělců) jsou vystaveny často na masivních stolech, které jsou zároveň i ochranou při zemětřesní. V městské muzeum se dozví nejen o histori maorského osídlení, ale mohou překvapivě obdivovat i sbírku afrických rituálních sošek, často až strašidelných. Ještě více je ale překvapí, když zde objeví sekci věnovanou výlučně obrazům od Gottfrieda Lindauera. Že Vám jeho jméno tak jako Vykiweným nic neříká? Na Novém Zélandu jde asi o nejslavnějšího, původem českého malíře. Ten zde na začátku minulého století vytvořil zcela věrné a ceněné portréty maorských náčelníků, jejich žen a i dalších slavných osob. Ty jsou dnes často jediným oknem do historie, které zachycují její maorskou část v původním, nezkaženém duchu.

 

Pouliční umění a modelka v Palmerston North

No, ale už je čas na další cestu - počasí se nám malinko zlepšilo, kolesový parník na místní řece čeká až na začátek letní sezony a ještě dva týdny nepojede. Soutěžící však míří do dalšího města - Palmerson North. Je to další větší město na cestě, a tak Vykiwené znovu čeká zase jedna prohlídka muzeí, galerí, trocha lenošení v kavárně a pak procházka centrem města se starými, pěknými i méně pěknými budovami. Nakonec už trochu unavení civilizací prchají spát do lesního kempu, jižně od městečka Levin. Kluci budou ale potřebovat hodně sil. Ač nejsou uplně měští turisté, my pro ně máme přichystaných několik dní v hlavním města - ve Wellingtonu.

 

Zvládnou Vykiwení další nálož muzeí, nebo se jim už zavaří hlavy? Dostojí Wellington pověsti největrnějšího hlavního města světa? A potkají se zde kluci se slavným režisérem Peterem Jacksonem?

To se dozvíte již brzy ...

 


GALERIE:

- Poloostrov Tanaraki a okolí

- Mt. Egmont

 

Na sever severu!

Naše Vykiwené máme zpět z dovolené, zrekreované a připravené na nové cestování. Můžou tak s energií začít další poznávání Nového Zélandu. Cestou z Jižního Ostrova nám ale docela spěchali, aby stihli svou pacifickou dovolenou. Jejich přejezd do Aucklandu z krásného slunného Wellingtonu, kam připluli trajektem, tedy rozhodně nemůžeme pokládat za poznávání a budou si ho muset později zopakovat, lépe a důsledněji.

Trajekt mezi ostrovy

Vždyť na noční dálnici vedoucí na sever viděli akorát tak světla protijedoucích aut, a přes den se jen párkrát rychle zastavili... třeba aby okoukli Farmářský trh ve městě Levin, či obdivovali Holandský mlýn v městečku Foxton, postavený podle starých plánů místní Holandskou rodinou. Zelené krajině a Hobitínu podobným vrškům sotva pokynuli hlavou a u jezera severně od Hamiltonu jen přespali. Proto pravé severoostrovní úkoly začínají až nyní, po přílet z Tongy.

A hned první je docela nelehký. Kluci přiletěli zpět hodinu po půlnoci, z hlídaného parkoviště u letiště vyzvedli auto a musí teď někde najít místo k přespání. Nejbližší kemp je ale hodinu cesty, a Lukáš i Michal mají z letadla rozespáno. Chvílí projíždí okolí letiště, až se jim podaří najít pěknou, nečekaně klidnou "polní cestu" ve městě, téměř jakoby vysněnou. Celý Auckland je ještě pocuchaný bouří, která se přes Severní Ostrov přehnala pár hodin před příletem našich soutěžících a oni se s následky bouře budou setkávat ještě pár dní.

Hobitínská krajina

Ráno vyráží od velkoměsta směrem k nejsevernějšímu bodu Severního ostrova - Cape Reinga. Auckland, přes který projíždí, mají prozatím schovaný v dešti a mlze, neb ten si pro ně schováváme až na konec jejich cestování. Jelikož je nyní jaro, a zdejší moře je příliš studené na jakékoliv mořské hrátky jako je surfing, snorchling a podobně, připravili jsme si pro Vykiwené cíle na pevnině.

Jeskyně, které máme pro soutěžící přípravené, však musíme odložit, neb v dešti není bezpečné do podzemí vyrážet. A tak kluci mohou ještě trochu lenošit v termálních bazénech vensničky Weiwera, kde se stáčí i stejnojmená minerální voda. Pro trochu kultury se pak vydají po stopách Čechů. Ano, zde v Aucklandském regionu je malá historická česká vesnička Puhoy, kam před 150ti lety zamířili osadníci z oblasti Stodu u Plzně. Češi to byli tak napůl, neb vesměs mluvili německým dialektem. Ale přesto ve zdejším muzeu i na kostelní okenní vitráži můžete zahlédnout ryze česká příjmení, jako např. Straka. Vykiwené zde přivítá místní rodačka hezkým "Dhobry den", dále už ale mluví anglicky. Aby kluci trochu nasáli místní atmosféru, ve vesničce přespávají a k snídani si dají jogurt z místní mlékarny se značkou Puhoi Valley.

Podzemní řeka, naše cesta

Na druhý den se počasí umoudřilo a tak můžeme Michala s Lukášem vyslat poznávat jeskyně jako první Waipu Caves. Aby to měli kluci trošku jiné, dali jsme jim do cesty německý pár, kterým budou kluci dělat průvodce podzemím. Jeskyně začíná velkou místností, ze které se dá pokračovat jen přebroděním podzemní říčky a následuje pak trochu lezení přes kameny, brodění blátem a nakonec je čekala katedrála celá osvícená světelkujícími červy Gloworms. Po návratu a odblácení se soutěžící ještě vydají do okolí města Whangerei, kde po vodopádu stihnou ještě prozkoumat další jeskyni, Abbey Caves. Jestliže v předchozí si kluci namočili při brodění jen nohy, nyní musí ještě dál - celá jeskyně je vlatně koryto malé říčky, ve které žijí i raci a další živočichové. Voda je ledová a hlavně místy oba kluky smáčí po celé délce noh. Odměna na konci po přelezení malé kaskádky stojí za to. Malá komora je plná svítících červů a to v hustotě jakou na tak malém prostoru kluci ještě neviděli. Ale ledová říčka ubírá na tělesné teplotě a tak se oba prochladlí vrací zpět k autu. Osušit a zahřát. Zítra je čeká den více nad zemí, pro změnu plný vodopádů.

S vodopády začínáme zvolna....

...pak přidáváme na intenzitě...

Ráno je pěkně slunečno a tak kluci s elánem vyráží na cestu. Dnešním cílem je poznat i něco málo z historie. Vedle přímořského letoviska Paihia nasají atmosféru na "Historicky nejdůležitějším místě Nového Zélandu" a to Waitangi. Místo, kde maorští náčelnící podepsali dohodu se zástupci Britské koruny. Asi nikoho nepřekvapí, že to bylo trochu nevýhodné pro maory. Není to poprvé, kdy bílý muž ošálil domorodce. Přesto je to první smlouva, která se pokusila nastavit určitá pravidla. Nasátou atmosféru pak kluci spláchnou v dnešním prvním vodopádu a to Haururu Falls.

...a to nejlepší nakonec. Nebo?

Pak už míří dále na sever a to do nedalékého Kerikeri. Farmářské oblasti, kde se pěstují o něco více exotické plody, než na jižním ostrově. Například tu můžete vidět avokádové sady nebo pole s kumarou (sladká brambora). Hlavně je tu však více jak sto let starý kamený dům po bílých přistěhovalcích, který slouží jako jako dobový obchůdek. Na druhé straně říčky si pak Lukáš s Michalem mohou okusit, jak žili maorští lovci. A to ve skanzenu, který je rekonstrukcí maorské vesničky. To, že nám tam Lukáš okamžitě zdomácněl, vlastně zdivočel je hned vidět. Ale abychom klukům trochu upustili páry, posíláme je "ulovit" další vodopád. A Rainbow Falls (duhový vodopád) opravdu stojí za to... a skoro to vypadá, že nám tam Vykiwení naskáčí. Ale jen co zajde slunce za mrak, teplota je taková, že spíše naskočí husí kůže a tak se nakonec obrací zpět k autu. Dnes se nám moc neposunuli a tak zaurgujeme - přeci jen slunné počasí nebude na stálo a také čas na procestování severního ostrova je limitován. Kluci nemají možnost už nijak pobyt prodloužit a je třeba navštívit cíle, které pro ně máme připravené.

Lukáš našel své domorodé kořeny

 

Cestou na nejsevernější část ostrova si tak mají možnost zpestřit jen pár zastávkami. Třeba u pomníku Rainbow Warrior, první lodě Greenpeace, ktará byla potopena Francouzskou tajnou službou v Aucklandském přístavu, aby nemohla protestovat proti jejich atomovým testům v pacifiku. Vrak lodi nyní slouží jako cíl pro rekreační potápěče v Matauri Bay. Dále po cestě při malé exkurzi ve výrobně medu vymění hlt slivovice za kilo medu. Také navštíví pilu v Awanui, ve které se pracuje se dřevem starým až 45 tisíc let, pocházejícího z druhých největších stromů na světě - Kauri.

Cape Reinga

Tak kam teď...?

A pak už večer opravdu dorazí až na "dálný sever", k majáku Cape Reinga. Noční bouře plná blesků a proudů deště je v romantickém kempu pod majákem nijak nezaskočí. Ráno je pak překvapí modrá obloha a námi naplánovaný výlet. Cílem je několik hodin vzdálený starý maják na Cape Maria van Diemen. Obloha je jasná, ale jasnou výzvou dne bude vítr. Jeho síla je vidět i na malém vodopádku, který kluci míjí. Vítr jej nenechá dopadnout dolu a všechnu vodu fouká zpět nahoru. Při pochodu na dlouhé pláži jim však vítr přináší pohled na pěkné, velké vlny. Písek jim trochu více dá zabrat, až když zdolávají několik desítek metrů vysoký písečný přesyp. Už od zdola vidí, jak se na ně písek na vrchu tetelí a když dolezou nahoru, mají ho hne nafoukán téměř všude. Musí se zapřít proti silnému větru a pokračovat k cíli, který se už na ně blýská z protějšího kopce. Když se nakonec dostanou i přes malou buš, čeká je výhled, který za tu námahu stál. Proudy Tasmanova moře na západě se tu setkávají s Pacifikým oceánem na východě a vlny tak občas jdou z obou stran téměř proti sobě.

Cesta a v dáli cíl

Písekbrzymezizuby

Ale žádné dlouhé postávání, je čas k návratu. Trochu odlišná cesta zpět je vede přes pouštní, téměř měsíční krajinu. Vítr kolem nich žene proudy z písku a před nimi se střídají pestré typy karajiny. Vítr sílí a avizuje, že čas pěkného počasí se blíží ke konci. V dálce už je i vidět blížící se lijavec. Kluci přidávají do kroku, a výjmečně jim příroda pomáha a silný vítr v zádech je téměř tlačí do kopce. Jakmile dosednou do auta, první kapky skropí Nočního Jezdce. Ale je to jen přeháňka, a my máme pro soutěžící ještě jednu písečnou radovánku. Největší písečnou dunu Nového Zélandu. Ta je na konci Ninety Miles Beach (90ti mílová pláž), která funguje i jako oficiální silnice. Ta silnice má však pár ale! Je zde možno jet pouze s autem s náhonem na všechny 4 a pouze při odlivu. A jak naši soutěžící zjistili, s Nočním Jezdcem jsou schopni zapadnout i na parkovišti v 10 cm písku. Na dunách kluci bohužel nemají sand board, aby si zkusili písečný surfing, přesto jsou místem uchváceni a Michal neskrývá nadšení z největšího pískoviště, na kterém si kdy hrál.

Ve skutečnosti je mnohem větší...

Po největší duně je čas na jiné velikány. Posíláme Vykiwené přes pěkné městečko Kaitaia. To je zvláštní tím, že běžné Anglicko-Morské nápisy jsou zde ještě rozšířeny o chorvatštinu a to díky historické komunitě mísních chorvatů. Ti se zde ocitli v době jantarové horečky. Jantar pocházel ze stromů Kauri. To jsou vzdálení příbuzní evropské borovice a jsou to druhé nějvětší stromy na planetě. Některé z nich jsou staré přes 2000 let. Než přišli lidé, byl jich plný ostrov. Po nekontrolovaném kácení v 19. století dnes zůstalo už pár velikánů a k nim nám Vykiwení míří. A stojí to za to. Když stojí před Tane Mahuta (otcem lesa) i Lukáš na chvíli zmlkne a přemýšlí, jak je malý a mladý proti tisíce let starému a desítky metrů vysokému stromu. Aby byla lekce uplná, musí Vykiwení do největšího muzea Kauri na světě v Matakohe. Až zde je vidět, jaký průmysl stál za vymýcením těchto obrů.

Uvnitř kmenu Kauri

 

Ale zpět na cestu. Vykiwené čeká dlouhý přesun ze severu, při kterém opět jen těsně minou Auckland (čeká je přeci až na konec) a vydají se objevovat další části ostrova. My zatím budeme sledovat, jak se vypořádají kluci s jarním deštivým počasím... a zda je třeba necháme vyšplhat na pořádnou sopku. Sledujte a vše se dozvíte.

 

GALERIE:

- Rychlocesta z Wellingtonu do Aucklandu

- Northland 1

- Northland 2

 

Pacifické intermezzo

Vítáme Vás zpět u sledování druhé série Reality-Show VYKIWENÍ, která se po tříměsíční zimní pauze vrací s novou energiií na Vaše obrazovky. A také s novým logem - danke shön, Katrin! (www.calzada.de).

Než ale show mohla začít, museli se naši soutěžící opět setkat. Lukáš proto v Invercargill sednul na autobus a překonal 600 kilometrů do Christchurch za Michalem a Nočním Jezdcem. Pak už konečně naložili auto, řekli sbohem známým z města a vyrazili po již známé cestě k severu. A stejně jako když před rokem poprvé přijeli, čekala je krajina čerstvě zelených kopců plných ovcí a jehňátek, jarně chladné dny a mrazivá rána. Jejich sentiment s opouštěním jižního ostrova se prohluboval s každým loučením se známými, které si tu stihli najít. Zastavili se i v Blenheim na mandlové farmě. Druhý den se pak v Picton i s autem nalodili na trajekt. Plavba skrz zálivy Malborough Sounds jim dala zavzpomínat na jejich první velký výšlap... ale konec nostalgie! Trajekt již míří do přístavu ve Wellington, na klukům neznámý Severní Ostrov.

Kluci se ale nemohou ve měste zdržovat, musí za pár dní urazit dlouhou cestu, aby stihli na letišti v Auckland vyzvednout svu prémii. Cesta z Welington do Auckland je klikatá, plná vesnic a městeček a Vykiwení si všímají rozdílů - Jižní Ostrov nebyl ani zdaleka takto hustě obydlen. A právě proto, aby měli čas trochu zapomenout a začít Severní Ostrov s novou chutí, mají od nás připravený týden přepychového odpočinku. Zatím netuší kam je pošleme. Ale to už zaparkovali Nočního Jezdce a vstupují do haly letiště. Náš tým jim prostřednictvím letušky Air New Zealand předává poukaz. A je to tady!

Vykiwené čeká jeden týden v posledním pacifickém Království TONGA!

Michal s Lukášem se těší jak malé děti a mají k tomu opravdu důvod. Po 150 minutovém letu vystupují do nočního, vlhkého a teplého vzduchu na letišti Nuku' alofa, na ostrově Tongatapu, hlavním ostrově Království Tonga. Ale hned druhý den je převážíme do přístavu, k trajektu na vedlejší ostrov Eua. A Vykiwení nestačí kulit oči na místní obyvatele a prostředí kolem. Někteří domorodci mají přes oblečení ještě ovázanou slavnostní ručně pletenou "rohož". Stánky na místním trhu nabízejí čestvé banány a kokosy přímo ze stromu, trsy arašidů přímo ze země a další místní výpěstky. Na rybím trhu vidí prvního celého tuňáka na vlastní oči, svazek chobotniček či pytlíky plné modrých ryb... ale konec obdivování. Trajek se právě plní lidmi a tak i Vykiwení naskočí a najdou si své místo k sezení, připraveni na 3-hodinou plavbu. Kluci sedí na sedačce, místní si ale často rozloží svou rohož a lehnou si na zem, kolem sebe rozloží děti a tašky a tváří se krásně spokojeně. Plavba je zprvu klidná, neb trajekt proplouvá kolem korálových ostrovů a moře je tu stíněné. Jen co loď opustí klidné vody, začne se pohupovat a pak je lepší buď jako místní usnout nebo sledovat horizont. Tak se dá vyhnout mořské nemoci. Nejvyšší z Tonga ostrovů, ostrov Eua, se už blíží na obzoru. Po přistání v přístavu mohou Vykiwení pozorovat neuvěřitelný ruch při vykládání. Každý, kdo má někoho na lodi, nebo kdo čeká nějakou zásilku, už netrpělivě přešlapuje na molu. Člověk tak může mít pocit, že jsou tu snad všichni obyvatelé z vesnic na ostrově.

 

Vykiwení jsou už očekávaní v ubytovně Ovava Tree Lodge, kde mají připravené ubytování v romatické dřevěné chatrči, se sprchovým koutem, kde jedna stěna je džunglí porostlá skála a nad postelí je rozprostřená sít proti komárům. Na uvítanou dostanou rybí polévku od Wolfganga, dobrodruha z východního německa, který to tu provozuje, a pak už je čeká první setkání s ostrovem. Tentokrát z moře. Wolfgang bere kluky na loď a vyváží je kousek po pobřeží až ke korálovému útesu. Zde kluci vlezou do 24 stupňů studeného moře... a nestačí se divit. Otevírá se před nimi pestrobarevná podívaná na různorodé korály, neuvěřitelné hemžení ryb a pod hladinou moře je i slyšet cosi, co zní jako zpěv velryb. Michal se tetelí blahem a Lukáš se u svého prvního pořádného šnorchlování nestačí divit, co vše může videt na jenom místě. Připadá si, jako by byl v obřím akvariu. Pro trochu napětí se asi 10 metrů od nich mihne i asi dvoumetrový, utesový žralok. Kluci jsou nadšeni ale zároveň více ostražití. Ale to už z nich moře vysálo všechno teplo a kluci se vrací zpět na člun.

Zítra odpoledne pro ně máme další mořskou výprávu. Ale než na ni dojde čas, zabaví se soutěžící prohlídkou zdejší vesnice. Teď, v podvečer, se v pouličním osvětlení míhají ulicí psi a domácí prasátka. Nakonec dostanou Vykiwení pozvání asi od 10-ti letého kluka, ať prý jdou k nim domů na návštěvu. Kluci jsou opatrní a tak nejdou, že by se báli lidožroutské tradice? Nakonec jim Wolfgang vysvětlí, že propásli šanci. Ostrov má nulovou kriminalitu a je běžné, že vás místní pozvou domu a pohostí kavou. Kava není káva, ale nápoj z kořene rostliny Pepřovníku opojného. Už název napovídá, proč je tu tak oblíbený.

 

Na druhý den dopoledne si kluci naplánují malý výlet kolem několika dalších okolních vesnic a mají tak přitom možnost nahlédnout, jak zdejší lidé bydlí. Vesměs obývají malé domky, které jsou vybaveny minimem nábytku a kolem pobíhají jejich psi, prasata a slepice. Vše je vlastně taková živá domácí spižírna, neb vše je k jídlu (včetně psů). Na zahradě mívají banány a kokosové palmy. A jak tak koukají na to všechno běhající jídlo, dostanou hlad a dají si oběd v místním obchůdku. Nedříve placky plněné zeleninou a nudlemi a pak tajemný dezert zabalený v banánovníkovém listu. Ten skrýval jakési knedlíčky v karemelovo kokosové omáčce. Mňam! Ale rychle zpět do ubytovny, kluky čeká další překvapení. V lodži dostanou na sebe neoprény, sedají s další posádkou do člunu a jede se... jede se na velryby! A ne jen koukat z lodi, ale plavat s nimi!

Kluci tomu nejdříve uplně nevěří, ale hned jak člun vyjede z přístavu, zahlédnou na hladině první ocasní ploutve a gejzíry vyfouknoutého vzduchu. A je jasné, že je to míněno vážně a že tu jsou. Člun zamíří blíž k velrybám a povel je jasný.. všichni potichu do vody. Michalovi a Lukášovi se zatají dech. Pod vodou se vedle nich ocitá obrovský Keporkak a není sám. Má vedle sebe své mládě. Chvíli si kluky prohlíží a pak s tichým zpěvem odpluje. Jak se velryby vzdálí, všichni jdou zpět do člunu. Najde se další skupinka velryb a vše se opakuje. Občas si velyryby hravě vyskočí nad hladinu, jako by ani nevážili 25 tun, jindy si zase jen tak hravě plácá ocasem o hladinu. Ale to už přichází soumrak a kluci se vrací na základnu se zážitkem na celý život.

Banánová polévka pro zahřátí a to už seznamujeme soutěžící s programem pro další dny jejich dovolené. Mají si nastudovat tajemnou mapu ostrova, která skrývá cestu k několika ukrytým jeskyním na břehu moře. Kluci dostanou ráno ještě mačetu, nějaké jídlo a pití a vyráží s tím, že se mohou vrátit až druhý den, kdy jim jede trajekt zpět na hlavní ostrov.

Nadšeně vyrazili a naše kamery je sledují, zda nám nezabloudí v džungli, která pokrývá většinu ostrova. Trochu se nám v lesních cestách zamotali, ale nakonec narazili na správnou stezku. Na té je, u poslední studny na cestě, čeká i kokosová palma obsypaná ořechy. Lukáš hned na nejnižší palmu šplhá s mačetou a sundá kokos, který velmi neobratně otesá a nakonec i otevře. Oba se občerství mlékem a ještě si nadloubou kokos na snídani. Všechny nás překvapila jejich pohotovost, s jakou se kokosů chopili.

 

Následovala vyhlídková cesta po hraně útesu, kde dle mapy mají najít jedinou schůdnou pěšinu dolů na pláž, o 150 výškových metrů níže. Po několika pokusech ji našli, slezli a odměnou je jim pannenská pláž, za níž se skrývá tropická džungle se skálou v pozadí a z ní vystupující členité jeskyně. Chvíle pauzy u moře a pak hurá zpět vzhůru, hledat cestu k druhým jeskyním, které jsou na druhé, západní straně ostrova.

Cesta po stezkách by byla dlouhá a tak volí přímý směr, ne-cestou, napříč zelení. Nejprve úspěšně, později to ale vypadá, že se nám snad opravdu úplně ztratili a zoufale se i snaží prosekat se džunglí. Naštěstí potkají na mítině v lese místní zemědělce, kteří zde sázejí maniok. Jejich angličtina je velmi skrovná, ale i tak ukáží našim soutěžícím správný směr. Kluci pak ještě dlouho diskutují, jestli se setkali s místní legendární zdvořilostí, při které domorodci i když neznají cestu, pošlou vás nějakým směrem, aby vás nezklamali. Nakonec však najdou sotva znatelnou pěšinu a s pomocí trocha slézání skál se ocitají na nádherné pláži, jako vystřižené z katalogu. Večeře se západem slunce jim přijde jako v ráji. Každý ráj má ale i své peklo.

To pro Lukáše s Michalem nastává se západem slunce. Mají ustláno v jeskyni, kde si zpříjemňují pobyt ohýnkem. Jakmile však oheň zhasne a kluci se chystají ulehnout, zjistí rychle, co nemají. Nemají nic proti komárům! A těm začala hostina. Soutěžící, v zoufalém pokusu ochránit se, na sebe obléknou vše co mají, obličej zakryjí ručníkem. Jenomže jsou v tropech a takto nabalení jsou v mžiku uplně spocení. A přesto stále slyší protivné bzučení a to až do rozednění. Vstávají nevyspalí, pokousaní a úplně propocení. Přeci jen noční teplota 20 stupnů je spíše na spaní bez oděvu, než spaní ve všem co máte. Jak se ve zpovědnici svěřil Michal, byla to jedna z nejhorších nocí v jeho životě. Lukáš se snaží tvářit statečně, ale je jasné, že trpěl také. Jeho červeně tečkované koleno, plné píchanců, hovoří za vše. Ale je to také pro kluky cenná lekce o tropech.

K tomu ráno kluci zjistili, že jsou téměř bez pitné vody. Dehytratace ze "spocené noci" je znát. Touží po kokosové palmě, ale všechny v okolí jsou příliš vysoké a jejich ořechy mimo dosah. Nakonec se po třech hodinách doplouží do vesnice, kde požádají o vodu a překvapivě si tu pořídí i nanuka. Nyní je čeká už jen 5 kilometrů po cestě do přístavu, kde sedají na trajekt zpět na hlavní otrov Tongatapu. Moře je dnes rozbouřené a tak mají oba co dělat, aby je na trajektu nepotkala mořská nemoc. A občas vylekaně koukají z okénka, protože tohle nahnutí lodi je určitě příliš a loď se musí potopit. Nakonec vše přestáli bez škraloupu (narozdíl od několika zvracejících domorodek) a jsou zpět na hlavním ostrově.

 

Další den je neděle. Neděle je od slova nedělat a místní, jako zarytí katolící, se tím řídí až přímo zatvrzele. V tento den tak všichni obyvatelé navštví ne jednu, ale několik z mnoha bohoslužeb, začínající již od 5 hodiny raní a ohlašované zvony. Jak kluci při vyhlídkové jízdě kolem ostrova zjistí, jsou téměř všechny kostely plné slavnostně oděnými Tongánci. A to mají těch kostelů na nevelkém otrově přes 300. Téměř vše je zavřené. Proto je ideální čas ukázat klukům ostrovní krásy, jako je korálová zahrádka v mělkém moři u jedné z jedné ze skytých pláží. Nebo gejzíry mořské vody tvořené příbojem, či jeskyni se sladkovodním jezírkem ke koupání. Nebo místní Tongánské "Stonehenge" či v moři rybařící prasátka. Pak už zbývá jen okouknout královský palác a šrumec v hlavním městě. A také ochutnat místní grilované kuře, prase a maniok.

 

Podlední den mají kluci ještě pár hodin a tak vyrazí malou loďkou na nedaleký ostrůvek Pangaimotu, kde dostanou pozvání od norských mořeplavců na jejich jachtu, se kterou již rok brázdí světová moře. Chvíli pak šnorchlují u vraku lodi, plného zvědavých rybek, zahrají s místními volejbal a nakonec se vrátí zpět do hlavního přístavu. Tam dostanou poslední úkol na Tonga. Na trhu jsme jim koupili rybu a maniok a další zeleninu. Kluci si z ní mají sami připravit večeři. A podle spokojeného pomlaskávání to nedopadlo špatně. Ale teď už je na čase vydat se na letiště. "Malo a lelei" Vykiwení.

 

Letadlo míří zpět do Auclandu. Je 24. září. 2013. Lukáš s Michalem právě na den přesně ukončili jeden rok v naší Reality Show. Steward jim přináší přípitek na oslavu a my můžeme slavnostně ostartovat Druhou sezonu naší soutěže.

 

V ní uvidíme, jak naši soutěžící procestují severní ostrov a splní další připravené úkoly a překonají nástrahy. Uvidíme také, zda se jim na konci pobytu podaří prodat jejich Nočního Jezdce, zda ještě najdou v jarní sezoně nějakou práci a uvidíte, co je čeká dále za hranicemi Nového Zélandu... Sledujte Vykiwené a vše se postupně dozvíte!

 

GALERIE z TONGA:

- EUA

- TONGATAPU

- Pod hladinou moře