Na sever severu!

Naše Vykiwené máme zpět z dovolené, zrekreované a připravené na nové cestování. Můžou tak s energií začít další poznávání Nového Zélandu. Cestou z Jižního Ostrova nám ale docela spěchali, aby stihli svou pacifickou dovolenou. Jejich přejezd do Aucklandu z krásného slunného Wellingtonu, kam připluli trajektem, tedy rozhodně nemůžeme pokládat za poznávání a budou si ho muset později zopakovat, lépe a důsledněji.

Trajekt mezi ostrovy

Vždyť na noční dálnici vedoucí na sever viděli akorát tak světla protijedoucích aut, a přes den se jen párkrát rychle zastavili... třeba aby okoukli Farmářský trh ve městě Levin, či obdivovali Holandský mlýn v městečku Foxton, postavený podle starých plánů místní Holandskou rodinou. Zelené krajině a Hobitínu podobným vrškům sotva pokynuli hlavou a u jezera severně od Hamiltonu jen přespali. Proto pravé severoostrovní úkoly začínají až nyní, po přílet z Tongy.

A hned první je docela nelehký. Kluci přiletěli zpět hodinu po půlnoci, z hlídaného parkoviště u letiště vyzvedli auto a musí teď někde najít místo k přespání. Nejbližší kemp je ale hodinu cesty, a Lukáš i Michal mají z letadla rozespáno. Chvílí projíždí okolí letiště, až se jim podaří najít pěknou, nečekaně klidnou "polní cestu" ve městě, téměř jakoby vysněnou. Celý Auckland je ještě pocuchaný bouří, která se přes Severní Ostrov přehnala pár hodin před příletem našich soutěžících a oni se s následky bouře budou setkávat ještě pár dní.

Hobitínská krajina

Ráno vyráží od velkoměsta směrem k nejsevernějšímu bodu Severního ostrova - Cape Reinga. Auckland, přes který projíždí, mají prozatím schovaný v dešti a mlze, neb ten si pro ně schováváme až na konec jejich cestování. Jelikož je nyní jaro, a zdejší moře je příliš studené na jakékoliv mořské hrátky jako je surfing, snorchling a podobně, připravili jsme si pro Vykiwené cíle na pevnině.

Jeskyně, které máme pro soutěžící přípravené, však musíme odložit, neb v dešti není bezpečné do podzemí vyrážet. A tak kluci mohou ještě trochu lenošit v termálních bazénech vensničky Weiwera, kde se stáčí i stejnojmená minerální voda. Pro trochu kultury se pak vydají po stopách Čechů. Ano, zde v Aucklandském regionu je malá historická česká vesnička Puhoy, kam před 150ti lety zamířili osadníci z oblasti Stodu u Plzně. Češi to byli tak napůl, neb vesměs mluvili německým dialektem. Ale přesto ve zdejším muzeu i na kostelní okenní vitráži můžete zahlédnout ryze česká příjmení, jako např. Straka. Vykiwené zde přivítá místní rodačka hezkým "Dhobry den", dále už ale mluví anglicky. Aby kluci trochu nasáli místní atmosféru, ve vesničce přespávají a k snídani si dají jogurt z místní mlékarny se značkou Puhoi Valley.

Podzemní řeka, naše cesta

Na druhý den se počasí umoudřilo a tak můžeme Michala s Lukášem vyslat poznávat jeskyně jako první Waipu Caves. Aby to měli kluci trošku jiné, dali jsme jim do cesty německý pár, kterým budou kluci dělat průvodce podzemím. Jeskyně začíná velkou místností, ze které se dá pokračovat jen přebroděním podzemní říčky a následuje pak trochu lezení přes kameny, brodění blátem a nakonec je čekala katedrála celá osvícená světelkujícími červy Gloworms. Po návratu a odblácení se soutěžící ještě vydají do okolí města Whangerei, kde po vodopádu stihnou ještě prozkoumat další jeskyni, Abbey Caves. Jestliže v předchozí si kluci namočili při brodění jen nohy, nyní musí ještě dál - celá jeskyně je vlatně koryto malé říčky, ve které žijí i raci a další živočichové. Voda je ledová a hlavně místy oba kluky smáčí po celé délce noh. Odměna na konci po přelezení malé kaskádky stojí za to. Malá komora je plná svítících červů a to v hustotě jakou na tak malém prostoru kluci ještě neviděli. Ale ledová říčka ubírá na tělesné teplotě a tak se oba prochladlí vrací zpět k autu. Osušit a zahřát. Zítra je čeká den více nad zemí, pro změnu plný vodopádů.

S vodopády začínáme zvolna....

...pak přidáváme na intenzitě...

Ráno je pěkně slunečno a tak kluci s elánem vyráží na cestu. Dnešním cílem je poznat i něco málo z historie. Vedle přímořského letoviska Paihia nasají atmosféru na "Historicky nejdůležitějším místě Nového Zélandu" a to Waitangi. Místo, kde maorští náčelnící podepsali dohodu se zástupci Britské koruny. Asi nikoho nepřekvapí, že to bylo trochu nevýhodné pro maory. Není to poprvé, kdy bílý muž ošálil domorodce. Přesto je to první smlouva, která se pokusila nastavit určitá pravidla. Nasátou atmosféru pak kluci spláchnou v dnešním prvním vodopádu a to Haururu Falls.

...a to nejlepší nakonec. Nebo?

Pak už míří dále na sever a to do nedalékého Kerikeri. Farmářské oblasti, kde se pěstují o něco více exotické plody, než na jižním ostrově. Například tu můžete vidět avokádové sady nebo pole s kumarou (sladká brambora). Hlavně je tu však více jak sto let starý kamený dům po bílých přistěhovalcích, který slouží jako jako dobový obchůdek. Na druhé straně říčky si pak Lukáš s Michalem mohou okusit, jak žili maorští lovci. A to ve skanzenu, který je rekonstrukcí maorské vesničky. To, že nám tam Lukáš okamžitě zdomácněl, vlastně zdivočel je hned vidět. Ale abychom klukům trochu upustili páry, posíláme je "ulovit" další vodopád. A Rainbow Falls (duhový vodopád) opravdu stojí za to... a skoro to vypadá, že nám tam Vykiwení naskáčí. Ale jen co zajde slunce za mrak, teplota je taková, že spíše naskočí husí kůže a tak se nakonec obrací zpět k autu. Dnes se nám moc neposunuli a tak zaurgujeme - přeci jen slunné počasí nebude na stálo a také čas na procestování severního ostrova je limitován. Kluci nemají možnost už nijak pobyt prodloužit a je třeba navštívit cíle, které pro ně máme připravené.

Lukáš našel své domorodé kořeny

 

Cestou na nejsevernější část ostrova si tak mají možnost zpestřit jen pár zastávkami. Třeba u pomníku Rainbow Warrior, první lodě Greenpeace, ktará byla potopena Francouzskou tajnou službou v Aucklandském přístavu, aby nemohla protestovat proti jejich atomovým testům v pacifiku. Vrak lodi nyní slouží jako cíl pro rekreační potápěče v Matauri Bay. Dále po cestě při malé exkurzi ve výrobně medu vymění hlt slivovice za kilo medu. Také navštíví pilu v Awanui, ve které se pracuje se dřevem starým až 45 tisíc let, pocházejícího z druhých největších stromů na světě - Kauri.

Cape Reinga

Tak kam teď...?

A pak už večer opravdu dorazí až na "dálný sever", k majáku Cape Reinga. Noční bouře plná blesků a proudů deště je v romantickém kempu pod majákem nijak nezaskočí. Ráno je pak překvapí modrá obloha a námi naplánovaný výlet. Cílem je několik hodin vzdálený starý maják na Cape Maria van Diemen. Obloha je jasná, ale jasnou výzvou dne bude vítr. Jeho síla je vidět i na malém vodopádku, který kluci míjí. Vítr jej nenechá dopadnout dolu a všechnu vodu fouká zpět nahoru. Při pochodu na dlouhé pláži jim však vítr přináší pohled na pěkné, velké vlny. Písek jim trochu více dá zabrat, až když zdolávají několik desítek metrů vysoký písečný přesyp. Už od zdola vidí, jak se na ně písek na vrchu tetelí a když dolezou nahoru, mají ho hne nafoukán téměř všude. Musí se zapřít proti silnému větru a pokračovat k cíli, který se už na ně blýská z protějšího kopce. Když se nakonec dostanou i přes malou buš, čeká je výhled, který za tu námahu stál. Proudy Tasmanova moře na západě se tu setkávají s Pacifikým oceánem na východě a vlny tak občas jdou z obou stran téměř proti sobě.

Cesta a v dáli cíl

Písekbrzymezizuby

Ale žádné dlouhé postávání, je čas k návratu. Trochu odlišná cesta zpět je vede přes pouštní, téměř měsíční krajinu. Vítr kolem nich žene proudy z písku a před nimi se střídají pestré typy karajiny. Vítr sílí a avizuje, že čas pěkného počasí se blíží ke konci. V dálce už je i vidět blížící se lijavec. Kluci přidávají do kroku, a výjmečně jim příroda pomáha a silný vítr v zádech je téměř tlačí do kopce. Jakmile dosednou do auta, první kapky skropí Nočního Jezdce. Ale je to jen přeháňka, a my máme pro soutěžící ještě jednu písečnou radovánku. Největší písečnou dunu Nového Zélandu. Ta je na konci Ninety Miles Beach (90ti mílová pláž), která funguje i jako oficiální silnice. Ta silnice má však pár ale! Je zde možno jet pouze s autem s náhonem na všechny 4 a pouze při odlivu. A jak naši soutěžící zjistili, s Nočním Jezdcem jsou schopni zapadnout i na parkovišti v 10 cm písku. Na dunách kluci bohužel nemají sand board, aby si zkusili písečný surfing, přesto jsou místem uchváceni a Michal neskrývá nadšení z největšího pískoviště, na kterém si kdy hrál.

Ve skutečnosti je mnohem větší...

Po největší duně je čas na jiné velikány. Posíláme Vykiwené přes pěkné městečko Kaitaia. To je zvláštní tím, že běžné Anglicko-Morské nápisy jsou zde ještě rozšířeny o chorvatštinu a to díky historické komunitě mísních chorvatů. Ti se zde ocitli v době jantarové horečky. Jantar pocházel ze stromů Kauri. To jsou vzdálení příbuzní evropské borovice a jsou to druhé nějvětší stromy na planetě. Některé z nich jsou staré přes 2000 let. Než přišli lidé, byl jich plný ostrov. Po nekontrolovaném kácení v 19. století dnes zůstalo už pár velikánů a k nim nám Vykiwení míří. A stojí to za to. Když stojí před Tane Mahuta (otcem lesa) i Lukáš na chvíli zmlkne a přemýšlí, jak je malý a mladý proti tisíce let starému a desítky metrů vysokému stromu. Aby byla lekce uplná, musí Vykiwení do největšího muzea Kauri na světě v Matakohe. Až zde je vidět, jaký průmysl stál za vymýcením těchto obrů.

Uvnitř kmenu Kauri

 

Ale zpět na cestu. Vykiwené čeká dlouhý přesun ze severu, při kterém opět jen těsně minou Auckland (čeká je přeci až na konec) a vydají se objevovat další části ostrova. My zatím budeme sledovat, jak se vypořádají kluci s jarním deštivým počasím... a zda je třeba necháme vyšplhat na pořádnou sopku. Sledujte a vše se dozvíte.

 

GALERIE:

- Rychlocesta z Wellingtonu do Aucklandu

- Northland 1

- Northland 2