PINK

Vykivení šli s barvou ven... a na loukách a pastvinách s ní všechno barvili na růžovo.

Proboha proč?

Sledujte dál naší reality-show a brzy se dozvíte více!

East coast - part 2

Naposledy jsme naše Vykiwené zanechali ve spárech maorského otrokáře... tedy vlastně kontraktora Ika. Kluci již po prvním dni začali přemýšlet, kam že se to dostali a jestli jim taková práce za ty peníze stojí. Druhý den už ale jistě věděli, že takhle to dál nepůjde. I když zabrali z plných sil, povedlo se jim dotáhnout výdělek jen na minimální mzdu. A jestě je pořádně bolely ruce a krk od práce se zakloněnou hlavou a rukama nad hlavou při probírání květů. Ike ani druhý den nebyl s nimi na sadu. A tak když kluci práci dokončili, přišli domů za ním s tím, že končí. Řekl jim "Jasně. Včera jste udělali 2 řady, tak vám je zaplatím. Zbytek jen až je uvidím, pokud budou kvalitně udělané." Kluci byli chvíli jak opaření, ale pak se nedali. Nakonec s nimi Ike sedl do auta a jel se na sad podívat, co kluci udělali a jestli jejich práce byla dost kvalitní. Na sadu vyrazil kontrolovat a Lukáš s Michalem tušili co přijde. Že kdo chce psa bít, hůl si najde a že Ike určitě najde někde nedokonalosti. Jaké bylo překvapení, když se Ike na ně podíval s úsměvem a řekl, že takhle dobře odvedenou práci dlouho neviděl. Dokonce je mu líto, že nemůže klukům víc zaplatit, ale že tohle jim zaplatí rád. Kluci shrábli těžce vydřené peníze a s dobrým pocitem, že odvedli dobrou práci se zvedali na cestu. Ike jim ještě poradil "Dejte si cestou koupel v horkém prameni, to vám udělá dobře". A tak se kluci vydali dál nahoru po východním pobřeží a hledali, kde cestou k severu nějaké prameny najdou. A také pokračuje jejich ukol z minula, najít další dvě světová nej.

 

Míjeli pobřeží plné zátok a pláží, kde můžete krmit manty a lovit ryby. Zastavili se v Tolaga Bay, kde je nejdelší molo Nového Zélandu, sahající daleko do moře. To kdysi sloužilo jako rušné překladiště. Dnes je to turistická zastávka a bylo nedávno nákladně zrenovováno. Kluci mají chvíli radost, že našli další světové nej. Ale, bohužel toto je nej pouze v novozélandském měřítku. I když je pravda, že takové místo stojí za zastavení. A když se kluci pokochali molem, popojeli dále a nakonec narazili i na místo zvané Te Puia Springs. Tam podle mapy i průvodce mají být horké prameny. V malé vesničce se jim málem nepodařilo bazének najít. Ale nakonec se doptali a našli jej za zchátralým hotelem alá "Zašlá sláva". Za 5 dolarů jim byla otevřena malá chatka s bazénkem, a v ní téměř mléčně bílá voda s lehce sirnatou vůní. Kluci se tu dočetli, že leží v nejmineralizovatějším termálním prameni na světě. Hurá, to znamená, že mají kluci druhý úkol splněný a to ten s spojený vodou. A ještě si krásně zrelaxovali svaly po práci na sadu. Teď už zbývá přijít na to, kde je poslední nej.

 

Před nimi teď na cestě leží odbočka na východní cíp severního ostrova. Mají tam vůbec zajíždět? No jasně.. nejvýchodnější číp ostrova má maják East Cape a ten je, naši milý soutěžící, nejvýchodnějším majákem na světě. A tedy nej spojené se zemí. Aleluja, mají to vymyšlené. Teď tam ještě dojet, po prašné a úzkě pobřežní cestě. A nakonec k němu vylézt strmým výšlapem po asi 300 schodech. Soutěžící zažívají vítězný pocit. A nebyli by to Vykiwení, aby nás nepřekvapili, když je vidíme v pět hodin ráno na kamerách, jak se ještě za šera s čelovkami sápou znovu k majáku. Jsou tak první lidé na Novém Zélandu, kteří tento den vídí slunce. A ten okamžik stojí za to. Se zatajaným dechem sledujeme s nimi, jak se k červené záři na horizontu přidává i ranní kotouč životodárného slunce. Dobré ráno, Vykiwení! A protože soutěžící splnily úkol a navštívili 3 světová nej, dostávají od produkce odměnu. Máme pro ně připravenou jinou, lepší práci. Kontaktuje je naše spojka Linda z města Taurangy, kde je již očekává další den ráno. A tak se kluci musí trošku pohnout.

 

Brzké vstávání jim dalo zabrat, ale nic naplat - nové zážitky čekají a po cereální snídani už si to práší směrem na západ. Územím obývaném z větší části původním maorským obyvatelstvem. A také posvátným, díky místu, kde dle legendy "praotec Maor" přistál se svou kanojí. Soutěžící tak v téměř každé vesnici vidí zdejší Marae (což je sněmovní posvátná chýše), a také pozůstatky Pa (opevněné vesnice). Jsou po celém pobřeží, po kterém Vykiwení právě cestují. Navštěvují i historický kostel v Raukokore, kde jejich odvahu odzkoušel zvědavý kůň, který si nekompromisně stoupl k Nočnímu Jezdci a čekal zda se Vykiwení koní bojí či ne. Michal situaci zvládl tak, že koně nalákal na jablko z Lukášovi kuchyně. Dostali se tak ke dveřím auta a nastoupili. Následně si kůň stoupl před auto a očekával další chod. Ale to už kluci raději vycouvali. U dalšího kostela na pobřeží obdivovali zajímavé propojení zdánlivě tradičního křesťanského kostela, zevnitř však vyzdobeného tradičnímy maorskýmy motivy.

 

Ale dost kostelů, čeká je jěstě město Whakatane (čti "fakatane", což v maorštimě znamená "Chovej se jako muž"). A ani zde se Vykivení nevyhnou maorským památkám. Poznávací vycházka městěm je provede třeba kolem velké bojové maorské kanoe. Ta je připomínkou místní legendy: maorské ženy totiž neměly právo používat vesla a ovládat kanoi. Když však jednu kanoi s dětmi a ženami unesl proud na moře, jedna z žen zvolala "Whakatane", chopila se vesel a zachránila je všechny. Tolik stručně legenda. Dále je tu památeční maorská jeskyně a velké marae... Kluci by ale raději na nedaleký White Island, který již dlouhou dobu pozorují na obzoru, kouřící asi 50 km od pobřeží. Jedná se totiž o aktivní sopečný ostrov. Ale není čas, je třeba spěchat do Taurangy za prací. S blížícím se večerem tak s trochou nostalgie míjí největší KIWI sady na Novém Zélandu, které se rozkládají okolo Te Puke. Že jsou správně signalizuje i opravdu nadživotní plátek kiwi u sídla největší kiwi společnosti Kiwi360. A možná proto se kluci obávají, že i jejich práce bude znovu na kiwi sadu.

 

 

Je to tak? Má naše produkce s prací pro Vykiwené skutečně tak malou fantazii? To se dozvíme jiř brzy...

 

GALERIE:

- Eastcoast 2

 

Nej na Eastcoast

Michal s Lukášem opustili pohodlí hlavního města Wellington a uhání směrem na východ Severního ostrova. Čeká je nový úkol. Dozvěděli se od nás, že jeho zadání najdou tam, kde je nejjižnější světlo Severního ostrova. Kluci už jsou zkušení matadoři a takjen rychle kouknou do mapy a je jim jasno. Úkol na ně čeká u nejjižnějšího majáku Cape Pallister.

 

Cesta k němu vede skrz malé a malebné vinařské městečko Martinborough a dál podél drsného pobřeží, lemovaného útesy a obydleného jen pár desítkami rybářských rodin vmalých vesničkách. Cestou si Michal, milovník filmů Petere Jacksona, vymíní zastávku na Putangirue Pinnacles. Jeto místo plné unikátních kamenných věží, vytvarovaných erozí, které hrají nejen ve filmu Pán prstenů. A i my musíme uznat, že zastávka stojí za to. Ale čas tlačí a tak popoháníme kluky zpět do auta s tím, že jim úkol může zmizet.

 

Kluci tak brzy míjí poslední rybářskou vesničku Ngawi, které má pláž lemovánu starými bagry, které slouží pro vytahovaní rybářských lodí z vody. Ale to soutěžící teď nezajímá. Ti již funí nahoru do 250ti prudkých schodů, které stoupají k malebnému majáku, ze kterého je vidět až na samotný Jižní ostrov. Hledají zde zadání úkolu a najdou naší zprávu: "Jako znalci filmů znáte určitě "5 Element" - stejně jako hrdinové tam, i vy budete hledat pár elementů, a to světově unikátních. Hledejte na východním pobřeží světové nej spojené s vodou, světové nej spojené se vzduchem a světové nej spojené se zemí. PS: Nezapomeňte, že čas na ostrově se krátí, a Lukáš stále neviděl Kiwi ptáka na vlastní oči! Vaše Produkce.“

 

Lukáš po zprávě o Kiwi posmutněl - ví, že už moc šancí spatřit ho mít nebude. Michal se ale hned zapálil do vymýšlení, které že „nej“ po nich chceme. Dnes večer se utáboří v místní rybářské vesnici a spolu s mapou a průvodcem hledají, plánují a vymýšlí co a jak. Ráno vstávají a zatím moc jasno nemají. Každopádně vyrazí po východní části ostrova k severu. Městečka, která zde míjí, se jim nijak zvlášť unikátní nezdají. Výjimkou by mohl být v městečku Woodville malířský ateliér českého rodáka z Plzně Gottfrieda Lindauera. Ale nezapadá to nijak do našeho úkolu. A tak kluci pokračují dále, přes města s evropským osadnickým odkazem - dánský Dannevirkeq a norský Norsewood. Nápad na světové „nej“ jim svitne s blížícím se městem Hastings. V jeho blízkosti je výběžek Cape Kidnepers a na něm je kolonie ptáků Terejů. Tito mořští ptáci tu hnízdí na pevnině a jedná se o světově nejdostupnější hnízdiště, protože ta se obvykle nacházejí na odlehlých ostrovech. Ptáci = vzduch...jasně, kluci mají první světové nej. Teď se ještě k němu vypravit.

 

Přeje jim štěstí, neboť na cestu k hnízdišti je třeba mít začínající odliv, který zpřístupní cestu po pláži podél strmých útesů. Po 10ti kilometrech dorazí až na konec, tedy nejvyšší cíp Cape Kidneppers. A na něm hnízdí stovky křičících Terejů, zaneprázdněných aktuálně časem námluv a páření. Lukáš s Michalem je s úžasem pozorují jen s odstupem několika metrů. Obdivují dlouho toto nej... ale pak musí odejít dříve, než přiliv uzavře cestu pryč - a také musí najít další nej. Zbývá voda a země. Pokračují tak na sever, přes město Napier. Což je městečko sebe samo označující za hlavní město Art-Deco světa. K čemuž mu pomohlo neštěstí, když bylo město v roce 1931 z velké části pobořeno zemětřesením a postaveno v tehdy moderním stylu. Lukáš s Michalem mají ale plnou hlavu úkolu a tak město jen rychle projdou a už míří dále na sever.

 

Nemohou přijít na žádné další světové nej a tak se rozhodnou, že nejlépe se přemýšlí za pochodu, na treku. Jeden zajímavý je právě nedaleko - jezero Waikaremoana. Cesta tam není žádná pohádka, ač je v mapě zaznačená jako hlavní silnice, vede tam odjihu 20 km docela drsné štěrkové cesty (ze severní strany je štěrku dokonce 100km). Cíl ale stojí za to - v kopcích ukryté veliké jezero je rájem rybářů, turistů a milovníků čisté přírody. Vykiwení si naloží své bágly, stan a vyráží. Nejprve je čeká dlouhé stoupání na skalní útes, ze kterého se jim otevírá parádní rozhled na velkou část jezera. Okolní zátoky jsou členité jako kolem Marlborough Sounds, kde kluci šlapali po Queens Sharlotte Tracku, jen s tím rozdílem, že ve zdejších vodách se neprohání delfíni a je sladká.

 

Když se kluci vyškrábou až na nejvyšší bod tracku, najdou tu chatu a pár dalších cestovatelů, co mají již pro dnešek našlapáno. Ale Vykiwení od nás tradičně dostávají vzdálenější cíle. K jejich dnešnímu noclehu je čeká dlouhý sestup, při kterém v zelené džungli plné zpěvu ptáku a skřehotání papoušků ztratí celou dnes nastoupanou výšku a dojdou opět k břehu jezera, od kterého tak pracně stoupali. Až na kejhající kachny a pár turistů jsou u další chaty skoro sami a tak mají možnost přemýšlet, kde hledat další "nej". Přitom narazí v kempu na informaci, která zaujala hlavně Lukáše. Ve zdejších lesíchje totiž velká populace ptáka Kiwi, i když většina z nich je v rezervaci za elektrickým plotem, chráněno před věčně hladovými predátory (lasičky, krysyči vačice), číhajících na vajíčka a mladé Kiwíky.

 

Lukáš se v tu ránu zblázní do šance vidět Kiwi. Ví, že zítra budou nejblíže velké populaci a ani nevnímá druhý den členitou cestu kolem jezera. Už už aby tam byli a aby padla tma a on vyrazil na lov. Možná poslední zde na ostrově. Po cestě ho nevytrhne obrovský lesní holub, který jim sedí na větvi nad hlavou, ani černá labuť, která se jim plete do cesty. Večer přichází do kempu Whaiharuru a to je cíl druhého dne. Kluci jsou tentokrát v obrovském kempu s ještě větší chatou úplně sami. Poté, co udělají večeři a pokochají se západem slunce už míří k lesu číhat na Kiwi.

 

 

S posledními zbytky světla dorazí k místu u rezervace, kde tuší, že by se Kiwíkům mohlo líbit. Hned zkouší lákat na volání a opravdu - v okolní tmě se ozve několik šustících kroků. Patří ale Kiwi ptákům nebo jiné divoké zvěři? Kluci totiž zatím neslyšeli žádného Kiwi zpívat. Když už zkouší lákat asi půl hodiny, přijde jim jejich pokus marný a chtějí to vzdát. Když tu se kousek od nich ozve nečekaně v odpověď hlas Kiwi. Kluci skoro nedýchají a zkusí posvítit směrem, odkud slyšeli naposledy. Ale nic. Lákají znovu na zpěv a slyší hned blížící se kroky. Michal zasvítí do lesa a .. a je tam! Severoostrovní Kiwi v záři reflektoru. Chvíli zmateně kouká na kluky, kluci na něj a Lukáš má radost jako malý kluk. Prchavý okamžik je skutečně prchavý, neb Kiwi rychle mizí v lesní tmě. Ještě chvíli je slyšet, jak čvachtá potůčkem, ale je pryč. A my už víme, že kluci tento starý úkol nyní s klidným srdcem mohou opustit. Vykiwení (oba) viděli ptáka Kiwi ve volné přírodě. Gratulujeme!

 

 

Po klidně noci, ve které si oba stále probírali podrobnost isledování Kiwi, přichází zamračené ráno. Nízká oblačnost a mlha hlásí blížící se déšť. Ale kluci mají jen pár kilometrů na konec treku. Tam je čeká vodní taxi a z divočiny je vrací zpět k jejich Nočnímu jezdci. A protože soutěžící stále nepřišli na to, kam se vydat za hledáním dalších nej, vyráží do Gisborne. Města obklopeného citrusovými, avokádovými a kiwi sady, kde zkusí hledat svou poslední práci na Novém Zélandu. I přesto, že na Zélandu je opět jaro a to se toho v sadu zase tolik dělat nedá. Pomeranče jsou sklizené a naopak jsou v plném květu a omamně voní. Avokádo je také po a před sezonou... a tak snad se něco najde na kiwi. Kluci objíždí sady, tak jak to mají už naučené a osvědčené a ptají se na práci. Ale je pátek před prodlouženým 3-denním víkendem a skoro nikdo nikde není. A tady je čas pro past, kterou produkce na kluky nalíčí.

 

Nastražíme na soutěžící maorskou bandu. Ti předstírají práci na kiwi sadu a když se kluci starého náčelníka Ikadae na práci zeptají, hned jí dostávají. Budou probírat květy na samičích stromech, které jsou po použití jakéhosi stimulátoru přebujelé a místo samostatných květu jsou jich tam stovky zdvojených a ztrojených. Ty je třeba probrat tak, aby zůstal vždy jen jeden květ. Podmínky vypadají v pořádku a mohou začít už zítra. Dokonce mohou s Nočním jezdcem kempovat u Ika doma. Druhý den se ale ukáže, že to nebude tak jednoduché. Úkolová mzda za probranou řadu Kiwi je nastavena příliš nízko. A ač kluci jedou jak fretky, práce jde od ruky pomaleji, než čekali. Po dni mají uděláno sotva polovinu toho, co čekali. Bolí je za krkem, ruce, spálení jsou od sluníčka a podle všeho si nevydělali ani na úrovni minimální mzdy. Zítra mají v práci pokračovat.

 

Co budou kluci dělat? Nedostali se náhodou do spárů "kontraktorů"? Nebo dokonce maorské mafie? Vydělají si své peníze? A jak dlouho to vydrží?

 

To se snad vše dozvíme zase příště...

 




GALERIE:

- Eastcoast 1

- Lake Waikaremoana

 

Wellington

Vykiwení si už pomalu zvykají, že na Severním ostrově jsou města větší a lidnatější, než na Jižním ostrově. A měst si v posledních dnech užili dost. A přesto je nyní posíláme rovnou do hlavního města Nového Zélandu - Wellingtonu. A co víc, kluci mají tentokrát na jeho prohlídku několik dní, tak aby si měli možnost okusit různé odstíny města.

Skleníky na pěstování úředníků

Víkendové rušné nábřeží

Do města přijíždějí v neděli. Doprava je tak klidnější, ale přesto není vůbec snadné s Nočním Jezdcem zaparkovat. Když se jim to konečně podařilo v parkovací věži uprostřed mrakodrapů, jsou z toho Vykiwení vykulení. Naposledy na Zélandu viděli vysoké budovy v Christchurch - a to ještě jen těch pár, které přežily ničivé zemětřesení v roce 2010. A najednou jich je tu všude plno, v odlesku oken se zrcadlí další. Než se jim zatočí hlava, vyráží na nábřeží, kde právě probíhá velký nedělní farmářský trh a zároveň jakýsi festival jídla. Neb co stánek, to nějaká národní specialita. Mexické tortily, německé vepřové pečeně, italské pizzy, francouzské palačinky. Nejvíce ale kluky udivil tzv. Chimney Cake (komínový koláč), což je vlastně české trdlo. Město je plné nedělní nálady a tak místní hrají v parku rugby nebo se jen tak sluní na molu v přístavu.

 

Centrum Novozélandské kinematografie

Vykiwení ale obhlíží město s námi vytyčenými cíly, mezi nimiž nesmí chybět třeba kino Embassy, ve kterém probíhají premiéry filmů Pána Prstenů a Hobita a před kterým stojí obrovský tripod (stativ). Projdou kolem prapodivné moderní stavby obrovského Muzea Nového Zélandu - Te Papa, posvačí u městské pláže, vylezou ke katedrále na kopci, projdou skleněnou džunglí úřednické čtvrti... Dnes, za jasného slunce, si cíle prohlíží jen zvenčí a užívají si krásného pořasí. Zítra je čeká den uvnitř.

Parlament, staré křídlo

Parlament, nové křídlo

 

Druhý den je totiž narozdíl od včerejška zamračený a hlavně extrémně větrný. To aby bylo soutěžícím jasné, že jsou v největrnějším hlavním městě na světě. Nejdříve je vichr foukne na exkurzi do budov místní vlády a parlamentu. K původní budově ze začátku 20. stol bylo v 70. letech přistavěno nové křídlo, tzv. včelín. (podle tvaru budovy). Lukáš s Michalem mají jako zvlášní hosté možnost nakouknout také do podzemí parlamentní budovy, na novou ochranu proti zemětřesení. Zdejší historická budova je celá "podříznutá" a položená na speciální pohyblivé gumové sloupy, které v případě zemětřesení eliminují nejsilnější otřesy. Naštěstí pro město i Vykiwené se zemětřesní dnes nekonná.

 

Stačí jak venku fučí. S kluky to docela lomcuje, a tak je poryv přenese do nedalekého starého anglikánského kostela, který je celý ze dřeva. Po něm pro změnu následuje první ochutnávka ve velmi moderním muzeu Te Papa. Kluci začínají kostýmy z přehlídky World of Wearableart (WOW), kterou už obdivovali v Nelsonu a která má své zastoupení i ve Wellingtonu. Zbytek obrovského muzea si nechávají na zítra. Kluci místo toho absolvují prohlídku několika galerií s moderním uměním a nakonec je uondané a uchozené postavíme na nohy s pomocí kafe ze zdejší umělecké a kaváranské ulice Cuba. Když už vítr zesílí natolik, že začne padat lešení na nedaleké stavbě, raději kluky posíláme domů aby si trochu odpočinuli. Jak potvrdili "domorodci", dnešní vítr byl zcela extrémní i na místní poměry.

 

Mrakodrapy pomalu ustupují...

 

Další den je pro změnu čeká déšť - neb jak jsme říkali, Wellington bude s vícero tvářemi. Deštivé počasí jako dělané pro další muzea. Den zašínají v parádně udělaném muzeu Moře a město (Sea and City), pak nakouknou do národního filmového archivu. Pak je načase vrátit se do obrovkého, pětiposchoďového muzea Te Papa, kde obdivují expozice o historii Nového Zélandu i historii Maorské kultury. Sekce geologická má i simulátor zemětřesení. Dále shlédnou celé patro fauny a flory, včetně mnoha překvapivých edukativních a interaktivních zákoutí, například s holografickým průvodcem nebo jediným exemlářem olihně obří ve svězových muzeích, toho času naloženou v lihu ve velkém bazénu. Ale všeho moc škodí a Lukáš s Michalem po celém dni v muzeu vypadají strhaně, jako by právě došli náročný horský výstup.

 

...a nastupuje vilová zástavba.

A tak je poslední den pošleme kousek za město - jednak na vyhlídku, aby z odstupu shlédli celý Wellington. Ten zprvu působil jako město mrakodrapů, ale nakonec ukázal ve svém okolí i krásnou, útulnou tvář čtvrtí plných malých dřevěných domů, rozházených na okolních svazích - téměř hned vedle mrakodrapů. Spíše než jako velkoměsto tak Wellington působí jako "malé velké" městečko. Ale teď již následuje to, na co se Michal těšil asi nejvíce. Jakožto fanda filmového umění se těšil, až nakoukne někde filmařům pod pokličku. A za městem je filmové trikové studio. Protože ho před jeskyní Weta nerozšlápli hlídající obři, kouká do dílny, která krom triků pro filmy trilogie Pána prstenů a Hobita trikově zajistila mnoho posledních hollywoodských trháků. Rozpohybovala nejposlednějšího King-Konga, přenesla nás do světa Avatara, nebo do budoucnosti Elysia. Vypadá to, že se tu musí každou chvíli ukázat i Peter Jackson... ale ne zklameme Vás i Vykiwené, neb s přicházející premiérou dalšího Hobita se z připravené schůzky omluvil a nedorazil.

 

Ale vše pěkné má vymezený čas a tak i návštěva v trikovém studiu a celé návštěva hlavního města má svůj konec. My tak trochu zcivilizované soutěžící pošleme zase cestovat a prozkoumat pro změnu nejjižnější část ostrova. Uvidí zase nějaká přírodní nej? To se dozvíme opět příště...




GALERIE z Wellingtonu.