Nej na Eastcoast

Michal s Lukášem opustili pohodlí hlavního města Wellington a uhání směrem na východ Severního ostrova. Čeká je nový úkol. Dozvěděli se od nás, že jeho zadání najdou tam, kde je nejjižnější světlo Severního ostrova. Kluci už jsou zkušení matadoři a takjen rychle kouknou do mapy a je jim jasno. Úkol na ně čeká u nejjižnějšího majáku Cape Pallister.

 

Cesta k němu vede skrz malé a malebné vinařské městečko Martinborough a dál podél drsného pobřeží, lemovaného útesy a obydleného jen pár desítkami rybářských rodin vmalých vesničkách. Cestou si Michal, milovník filmů Petere Jacksona, vymíní zastávku na Putangirue Pinnacles. Jeto místo plné unikátních kamenných věží, vytvarovaných erozí, které hrají nejen ve filmu Pán prstenů. A i my musíme uznat, že zastávka stojí za to. Ale čas tlačí a tak popoháníme kluky zpět do auta s tím, že jim úkol může zmizet.

 

Kluci tak brzy míjí poslední rybářskou vesničku Ngawi, které má pláž lemovánu starými bagry, které slouží pro vytahovaní rybářských lodí z vody. Ale to soutěžící teď nezajímá. Ti již funí nahoru do 250ti prudkých schodů, které stoupají k malebnému majáku, ze kterého je vidět až na samotný Jižní ostrov. Hledají zde zadání úkolu a najdou naší zprávu: "Jako znalci filmů znáte určitě "5 Element" - stejně jako hrdinové tam, i vy budete hledat pár elementů, a to světově unikátních. Hledejte na východním pobřeží světové nej spojené s vodou, světové nej spojené se vzduchem a světové nej spojené se zemí. PS: Nezapomeňte, že čas na ostrově se krátí, a Lukáš stále neviděl Kiwi ptáka na vlastní oči! Vaše Produkce.“

 

Lukáš po zprávě o Kiwi posmutněl - ví, že už moc šancí spatřit ho mít nebude. Michal se ale hned zapálil do vymýšlení, které že „nej“ po nich chceme. Dnes večer se utáboří v místní rybářské vesnici a spolu s mapou a průvodcem hledají, plánují a vymýšlí co a jak. Ráno vstávají a zatím moc jasno nemají. Každopádně vyrazí po východní části ostrova k severu. Městečka, která zde míjí, se jim nijak zvlášť unikátní nezdají. Výjimkou by mohl být v městečku Woodville malířský ateliér českého rodáka z Plzně Gottfrieda Lindauera. Ale nezapadá to nijak do našeho úkolu. A tak kluci pokračují dále, přes města s evropským osadnickým odkazem - dánský Dannevirkeq a norský Norsewood. Nápad na světové „nej“ jim svitne s blížícím se městem Hastings. V jeho blízkosti je výběžek Cape Kidnepers a na něm je kolonie ptáků Terejů. Tito mořští ptáci tu hnízdí na pevnině a jedná se o světově nejdostupnější hnízdiště, protože ta se obvykle nacházejí na odlehlých ostrovech. Ptáci = vzduch...jasně, kluci mají první světové nej. Teď se ještě k němu vypravit.

 

Přeje jim štěstí, neboť na cestu k hnízdišti je třeba mít začínající odliv, který zpřístupní cestu po pláži podél strmých útesů. Po 10ti kilometrech dorazí až na konec, tedy nejvyšší cíp Cape Kidneppers. A na něm hnízdí stovky křičících Terejů, zaneprázdněných aktuálně časem námluv a páření. Lukáš s Michalem je s úžasem pozorují jen s odstupem několika metrů. Obdivují dlouho toto nej... ale pak musí odejít dříve, než přiliv uzavře cestu pryč - a také musí najít další nej. Zbývá voda a země. Pokračují tak na sever, přes město Napier. Což je městečko sebe samo označující za hlavní město Art-Deco světa. K čemuž mu pomohlo neštěstí, když bylo město v roce 1931 z velké části pobořeno zemětřesením a postaveno v tehdy moderním stylu. Lukáš s Michalem mají ale plnou hlavu úkolu a tak město jen rychle projdou a už míří dále na sever.

 

Nemohou přijít na žádné další světové nej a tak se rozhodnou, že nejlépe se přemýšlí za pochodu, na treku. Jeden zajímavý je právě nedaleko - jezero Waikaremoana. Cesta tam není žádná pohádka, ač je v mapě zaznačená jako hlavní silnice, vede tam odjihu 20 km docela drsné štěrkové cesty (ze severní strany je štěrku dokonce 100km). Cíl ale stojí za to - v kopcích ukryté veliké jezero je rájem rybářů, turistů a milovníků čisté přírody. Vykiwení si naloží své bágly, stan a vyráží. Nejprve je čeká dlouhé stoupání na skalní útes, ze kterého se jim otevírá parádní rozhled na velkou část jezera. Okolní zátoky jsou členité jako kolem Marlborough Sounds, kde kluci šlapali po Queens Sharlotte Tracku, jen s tím rozdílem, že ve zdejších vodách se neprohání delfíni a je sladká.

 

Když se kluci vyškrábou až na nejvyšší bod tracku, najdou tu chatu a pár dalších cestovatelů, co mají již pro dnešek našlapáno. Ale Vykiwení od nás tradičně dostávají vzdálenější cíle. K jejich dnešnímu noclehu je čeká dlouhý sestup, při kterém v zelené džungli plné zpěvu ptáku a skřehotání papoušků ztratí celou dnes nastoupanou výšku a dojdou opět k břehu jezera, od kterého tak pracně stoupali. Až na kejhající kachny a pár turistů jsou u další chaty skoro sami a tak mají možnost přemýšlet, kde hledat další "nej". Přitom narazí v kempu na informaci, která zaujala hlavně Lukáše. Ve zdejších lesíchje totiž velká populace ptáka Kiwi, i když většina z nich je v rezervaci za elektrickým plotem, chráněno před věčně hladovými predátory (lasičky, krysyči vačice), číhajících na vajíčka a mladé Kiwíky.

 

Lukáš se v tu ránu zblázní do šance vidět Kiwi. Ví, že zítra budou nejblíže velké populaci a ani nevnímá druhý den členitou cestu kolem jezera. Už už aby tam byli a aby padla tma a on vyrazil na lov. Možná poslední zde na ostrově. Po cestě ho nevytrhne obrovský lesní holub, který jim sedí na větvi nad hlavou, ani černá labuť, která se jim plete do cesty. Večer přichází do kempu Whaiharuru a to je cíl druhého dne. Kluci jsou tentokrát v obrovském kempu s ještě větší chatou úplně sami. Poté, co udělají večeři a pokochají se západem slunce už míří k lesu číhat na Kiwi.

 

 

S posledními zbytky světla dorazí k místu u rezervace, kde tuší, že by se Kiwíkům mohlo líbit. Hned zkouší lákat na volání a opravdu - v okolní tmě se ozve několik šustících kroků. Patří ale Kiwi ptákům nebo jiné divoké zvěři? Kluci totiž zatím neslyšeli žádného Kiwi zpívat. Když už zkouší lákat asi půl hodiny, přijde jim jejich pokus marný a chtějí to vzdát. Když tu se kousek od nich ozve nečekaně v odpověď hlas Kiwi. Kluci skoro nedýchají a zkusí posvítit směrem, odkud slyšeli naposledy. Ale nic. Lákají znovu na zpěv a slyší hned blížící se kroky. Michal zasvítí do lesa a .. a je tam! Severoostrovní Kiwi v záři reflektoru. Chvíli zmateně kouká na kluky, kluci na něj a Lukáš má radost jako malý kluk. Prchavý okamžik je skutečně prchavý, neb Kiwi rychle mizí v lesní tmě. Ještě chvíli je slyšet, jak čvachtá potůčkem, ale je pryč. A my už víme, že kluci tento starý úkol nyní s klidným srdcem mohou opustit. Vykiwení (oba) viděli ptáka Kiwi ve volné přírodě. Gratulujeme!

 

 

Po klidně noci, ve které si oba stále probírali podrobnost isledování Kiwi, přichází zamračené ráno. Nízká oblačnost a mlha hlásí blížící se déšť. Ale kluci mají jen pár kilometrů na konec treku. Tam je čeká vodní taxi a z divočiny je vrací zpět k jejich Nočnímu jezdci. A protože soutěžící stále nepřišli na to, kam se vydat za hledáním dalších nej, vyráží do Gisborne. Města obklopeného citrusovými, avokádovými a kiwi sady, kde zkusí hledat svou poslední práci na Novém Zélandu. I přesto, že na Zélandu je opět jaro a to se toho v sadu zase tolik dělat nedá. Pomeranče jsou sklizené a naopak jsou v plném květu a omamně voní. Avokádo je také po a před sezonou... a tak snad se něco najde na kiwi. Kluci objíždí sady, tak jak to mají už naučené a osvědčené a ptají se na práci. Ale je pátek před prodlouženým 3-denním víkendem a skoro nikdo nikde není. A tady je čas pro past, kterou produkce na kluky nalíčí.

 

Nastražíme na soutěžící maorskou bandu. Ti předstírají práci na kiwi sadu a když se kluci starého náčelníka Ikadae na práci zeptají, hned jí dostávají. Budou probírat květy na samičích stromech, které jsou po použití jakéhosi stimulátoru přebujelé a místo samostatných květu jsou jich tam stovky zdvojených a ztrojených. Ty je třeba probrat tak, aby zůstal vždy jen jeden květ. Podmínky vypadají v pořádku a mohou začít už zítra. Dokonce mohou s Nočním jezdcem kempovat u Ika doma. Druhý den se ale ukáže, že to nebude tak jednoduché. Úkolová mzda za probranou řadu Kiwi je nastavena příliš nízko. A ač kluci jedou jak fretky, práce jde od ruky pomaleji, než čekali. Po dni mají uděláno sotva polovinu toho, co čekali. Bolí je za krkem, ruce, spálení jsou od sluníčka a podle všeho si nevydělali ani na úrovni minimální mzdy. Zítra mají v práci pokračovat.

 

Co budou kluci dělat? Nedostali se náhodou do spárů "kontraktorů"? Nebo dokonce maorské mafie? Vydělají si své peníze? A jak dlouho to vydrží?

 

To se snad vše dozvíme zase příště...

 




GALERIE:

- Eastcoast 1

- Lake Waikaremoana