Minule Vykiwení splnili jeden ze svých úkolů a spatřili ptáka
Kiwi. Přesto jsme se rozhodli, že než se nám někde usadí na zimu, dáme jim ještě naposledy zabrat. Společným jmenovatelem bude
Arthur Dudley Dobson, cestovatel, objevitel a také osoba, po kterém se na Zélandu jmenuje nejedno místo.
Z deštivého závěru
Heaphy Tracku mají soutěžící vše mokré a déšť má podle předpovědi trvat ještě dva dny. Zastaví se tak u
Nelsonu, u svých kamarádů z meruňek a třešní. Zatímco čekají, až se počasí umoudří, čeká je trochu kultury ve zdejším
WOW muzeu. WOW je show, která se zrodila právě v Nelsonu a jmenuje se World of Wearable-art (tedy "svět nositelného umění"). A zdejší muzeum je opravdu plné prapodivné nositelné tvorby. V druhé polovině pak plné starých a také zajímavých aut. Soutěžící si překvapivě užili obě části, kdy v první si připadají jako v šatníku Lady Gaga, a v druhé cestují v čase, a to i s legendárním autem DeLorean z filmu Návrat do budoucnosti.
My už máme ale zprávy, že počasí se lepší a tak na Lukáše s Michalem trochu zatlačíme, aby už vyrazili někam ven. Hned se k nim přidávají David a Jirka. Ti již dva měsíce sbírají jabka a trochu jim to už leze na mozek :-) Jakákoliv zmínka o výšlapu je proto vyloženě nabíjí. Vykiwení je tak berou na první tůru. Cíl - hora
Mt. Arthur v
Kahurangi National Parku, stále v regionu
Nelson. Nástup začíná až ve výšce 900 metrů, pokud se jim tam však podaří vyjet autem. Následovat pak má dalších 900 výškových metrů k vrcholu. Radost z plánu al kazí předpověd počasí: pravděpodobně déšť či mrholení, zataženo, vyjasnění po poledni.
Večer před výšlapem zasedá téměř bojová porada, jejíž výsledek je: "jede se tak jako tak". Místo Nočního jezdce, kde není místo pro 4, se nasedá do Jirkova auta a vyráží se. Nejhorších patnác kilometrů je prudké stoupání, téměř z nulové nadmořské výšky do 900m. Docela se Michalovi hodí, že výšlap je jen s lehkou bagáží, protože koleno se ani nestihlo spravit a už musí zase stoupat. Zprvu lesem, pak mladými bučinami, pak už vejdou do mraku - a nevidí nic, ani okolní traviny, protože vše pokrývá mrak. Jediné, co vidí, je jeden druhého, pěšinu, další modrou tyč označující trek a pak už jen okolní "mléko". Přesto stoupají, jako by je na vrcholu měla čekat nějaká vrcholová prémie. Všichni totiž doufají, že se buď dostanou nad mraky, nebo že se na vrcholu udělají v mracích okna a otevřou se výhledy. Posledních 300 metrů už skoro běží k vrcholu. Ten není špičatý, jak se od vrcholu čeká, ale jakýsi useklý hřeben. A jsou z něj bohužel vidět zas jen všudypřítomné mraky. Kluci chvíli sedí, fotí a my sledujeme na kamerách jejich opadající nadšení a mírné zklamání. Když už začínají chladnout, vyráží zpět, a my jim přeci jen zařizujeme odměnu. Michal najednou zařve "Klucííí, rychle sem!" a za sedlem se otevře okno v mracích s užasným výhledem. Všichni kluci vyráží jak malé děti a fotí jako o život. Výhled se zavře a jiný se otevře na druhé staraně.. a pak se mraky pomalu zvedají a kluci vídí celou cestu zpět jako na dlani. Mraky jim vždy na chvíli ukáží úžasnou podívanou a pečelivě ji porcují. Než se vynadívají, už přichází za křiku přítomných, ale v mlze neviditelnych papoušků
Kea další mrak a vše zase schová. Vlastně nás překvapilo, že postupně se odkrývajicí krajiny si asi Vykiwení užívali více, než kdyby ji viděli celou najednou. Byla to vlastně taková přírodní peep-show.
Rozhodně musíme uznat, že se nám Vykiwení nenechali zastrašit počasím a tak je s klidným svědomým posíláme k ještě vyšším vrcholům. Další cíl je 400 km vzdálený horský průsmyk
Arthurs Pass, kde předpokládáme mrazive počasí a pořádné stoupání. Již cesta tam je zážitkem, protože silnice se z pohodlné cesty v údolí začíná mimořádně prudce zvedat až do
Arthurs Passu, do výšky 920 metrů nad mořem. A tam se i vytrvalý Noční jezdec šplhá na jedničku, a kluci mají obavu, aby se jim nezakuckal. Nakonec dosáhnou vrcholu průsmyku a odcházející mraky jsou doprovázeny takovým větrem, že i místní horští papoušci
Kea radši místo létání chodí při zemi, aby je to neodfouklo. Za nejvýše položeným městem Nového Zélandu,
Arthurss Pass Village, je i lesní kemp, kde Vykiwení i jejich dočasný doprovod, David a Jirka, rozbijí tábor. Jak zajde slunce, které alespoň trochu ohřívalo vzduch, údolím se začne šířit zima. Kluci mají chvíli karetní party u Davida ve stanu, ale zima je brzy zažene do spacáků.
Ráno všichni roztávají u horkého čaje z kuchyně Nočního jezdce a pak už netrpělivě vyráží na dnešní stoupání na horu Avalange Peak (lavinový vrchol). Ten je zatím stále bez sněhu. Všichni čtyři nasadili do prudkého stoupání téměř vražedné tempo a po pár stech výškových metrech odkládají vrstvy oblečení. Zároveň se jim otevírají dechberoucí výhledy na pásy hor s bílými vrcholky, táhnoucí se kolem dokola. To jsou
Jižní Alpy v celé své kráse, včetně bazmračného nebe. Každý takový výhled jim přidává energii a tak jim skoro s kamerami nestačíme, když se drápou do posledních metrů sněhovým popraškem a pod nohami jim křupe krusta z ledu a vymrzlé půdy. V poledne už jsou na vrcholu a nejen jim ale i našemu kameramanovi se z toho téměř zatočila hlava. To je výhled za všechny peníze. Na vrcholu fotí jak o život, pózují a svačí.
Tak a teď je čeká náročný sestup. Při něm se vrací Michalovi ostrá bolest do kolene, které si namohl při cestě na
Heaphy track. Nakonec se plouží svým tempem, dobře značenou cestou do údolí. Lukáš, David a Jirka zatím na Michalovu výzvu téměř běží dolů, aby stihli ještě slunce na protějším svahu, do kterého se zařezává přes sto metrů vysoký
Devils Punchbowls vodopád. Stíhají ho v odpoledním slunci a při návratu se u info-centra ve vesnici potkají s Michalem. Ten je rád, že došel a musí se vzdát zítřejšího výstupu na
Woolshed Hill. Ten je asi 20 km jižně od
Arthurs Village a výchozím bodem je tábořiště
Howdon Shelter Camp, na rozložité, téměř opuštěné loučce. Dneska bude karetní večer v Nočním jezdci, je tu o poznání útulněji. Když na ně pak při čištění zubů zakřičí z nedalekého lesa
Kiwi, je jasné, že Lukáš to musí zkusit znovu. David se přidává a tak se oba studenou nocí kradou k lesu, používají vábničku. Ale nakonec žádného
Kiwi nenalákají. Zato je při návratu vyleká v přístřešku pěkně vypasený vačnatec -
Possum.
Ráno je ještě mrazivější než včera, vše je pokryté jinovatkou a celé údolí je v mléčné mlze. Přesto tříčlená výprava vyráží zdolat další vrchol. Michal si bude v táboře zatím hojit koleno u knihy. Dnešní výstup je menší, ale měl by všem poskytnou úžasné výhledy. Mlha ale zatím ničemu takovému nenasvědčuje. Do kopce opět vyráží jak smečka vlků a Davidův přepálený začátek je třeba trochu zbrzdit, aby jim tempo vydrželo až nahoru. Jen co dorazí nad úroveň stromů, je jasné, že mlha byla pouze při zemi a naopak dodává výhledu na magičnosti. Cestou nahoru míjí i malebné zamrzlé jezírko. Důkaz, že tu v noci je už opravdu zima, pak poskytuje asi centimetrová námraza na trávě a keřích kousek pod vrcholem. Cestou dáváme Lukášovi úkol, aby se v ledovém jezírku vykoupal. A ten se místo obav naopak na koupel těší a opravdu se tam celý smočí. Na cestu zpět jim hřeje podzimní slunce a i mlha v kempu se roztrhala, takže i Michal mohl roztát. Tím výprava za Arthury končí.
Tohle si ale zaslouží odměnu - za ledové jezírko a vůbec na rozehřátí po studeném
Arthurss Passu tak Vykiweným slíbíme cestu přes horká jezírka.
Pak už ale čeká Vykiwené zazimování. Najdou si nějaké místo, kde levně přečkají zimu? Podaří se jim najít si práci a naspořit na jarní cestování po
Severním ostrově?
O tom zase příště!
GALERIE:-
Mt. Arthur a Nelson-
Arthurs Pass
Žádné komentáře:
Okomentovat