Záhada na Heaphy Track...

...aneb jak Vykiwení viděli / neviděli Kiwi.

Poměrně náročnou práci na sklizni vína v Blenheimu Vykiwení zvládli, i když si kvůli tomu museli zcela otočit svůj denní bioritmus. To na začátku špatně nesl hlavně Michal. Ke konci už ale projíždeli traktorem řádky vína jako profíci a únava se ani nijak negativně nepodepsala na jejich vztazích, které jsou od bouřky v Cromwellu nezajímavě stabilizované. Na divácky atraktivní drama-scénky tak můžeme prozatím zapomenout.

Na Zéland nám pomalu přichází zima a tedy i jedny z posledních dní pro pořádné tůry. A soutěžícím jeden z velkých tracků chybí v kolonce "odchozeno". Je to Heaphy Track (jméno má po Britském objeviteli a vojáku Charlesu Heaphy). Ano, před pár měsíci sice navštívili palmami obklopené pláže na jeho konci, ale horní horská část jim schází. My máme ještě jeden důvod proč je tam posíláme. Lukáš s Michalem mají možnost tady doplnit chybějící setkání s pravým Kiwi ptákem, který jim unikl na Steward Island.

Podaří se jim to? Bude jim ještě přát počasí?

 

Ngarua Cave

Cestou z Blenheimu se Vykiwení zastavili na chvíli na jablečném sadu u města Motueka. Nikoliv pracovně, pouze na návštěvu u svých přátel, se kterými česali třešně a meruňky v Cromwellu. Poslechli si, že práce na jablkách je opravdu těžká a potěšilo je tedy, že našli práci v Blenheimu. Ale čas tlačí, počasí převážně deštivé naznačuje krátkou slunečnou pauzu a tak kluci neváhají a jedou vstříc chybějícímu výšlapu. Cestou na Golden Coast (kde je začátek treku) navštěvují ještě jeskyňi Ngarua Cave, kde obdivují kostry obrovkých ptáků Moa, kteří kdysi běhali po ostrovech NZ - než připluli lidé a všechny je snědli. Staví se také v Tataka, kde na jaře pracovali na kiwi sadu a obdivují neznámé druhy ovoce v místních zahradách.

Cesta k začátku Heaphy Treku je asi 60 kilometrů za Takakou, poslední část vede po sypané cestě a končí třemi brody. Varování hovoří jasně „po silných deštích, nesjízdné!“. Naštěstí „noční jezdec“ zvládl všechny brody na jedničku. A tak Lukáš Michalem po dlouhé pracovní pauze nahodí krosny na záda a vyráží kolem Brown Hut na dlouhé mírné stoupání bukovým lesem. Do slunečného dne jim zpívají ptáci a po serpentinách nabírají výšku. Nebýt lesa, otevřel by se jim i pěkný výhled na druhý největší park Nového Zélandu - Kahurangi. Když jsme Vykiweným oznámili, aby se připravili na cestu, chtěli si to soutěžící ulehčit a rozhodli se si pro přespání zamluvit chaty. To by podle nás bylo příliš komfortu a jsme zařídili, že na druhou noc nemohli najít dvě volná místa k přespání v žádné dosažitelné chatě. Berou tedy s sebou stan a doufají, že zima ještě bude milosrdná a noci nebudou chladné. Tedy doufá hlavně věčně zmrzlý Michal, který nemá příliš dobrý spacák. Lukáš je se svým péřovým vysmátý.

Vyhlídka z nejvyššího bodu treku

Zatímco stoupají lesem se sluncem nad hlavou, je jim docela teplo. Když se však konečně dostanou na nejvyšším místě treku v 915 metrech k výhledu, spustí se i nepříjemný chladný vítr. Slunce, které nyní zapadá již v šest hodin, také rychle slábne a do obou soutěžícich se pouští chlad. Přestávka na nově zbudované chatě na Perry Saddle musí být jen krátká. Hrozí totiž, že do jejich kempu v dalších 8 km vzdálené Gouland Hut nedorazí za světla.

Svačina u Perry Saddle

Na první den si dali kluci po dlouhém nechození docela velkou porci. 28 km s plnou polní je znát a poslední kilometry se nám sotva dovlekli, s posledními paprsky postavili stan, uvařili večeři a než jí dojedli, byla tma jako v pytli. V kempu jsou jediní a ani na chatě dnes nikdo nepřespává. Soutěžící nám ale nejdou spát, stojí totiž před nimi úkol, na kterém již pohořeli na Steward Islandu. Potkat, vidět a pokud možno vyfotit Kiwi ptáka. Podle pracovníků správy parku jsou, právě v okolí chaty. Podle zvuků, které teď kluci slyší a už znají, tu určitě jsou: nelétavý pták Weka, sova Morepork... a pozor, ano - slyšeli jsme to nejen my ve studiu, ale i soutěžící - jsou tu i Kiwi! Volají na sebe z různých konců lesa i louky. Vzrušení na soutěžící působí jako obrovská vzpruha. Najednou jako by zapoměli na ušlé kilometry, berou čelovky, telefon a vyráží na pokraj nedalekého lesíka, kde slyšeli poslední volání.

Potichu, nehybně poslouchají... a protože není snadné Kiwi jen tak potkat, použijí fintu převzatou od norského ornitologa. Pustí z telefonu volání samičky Kiwi. Dlouho se nic neděje, dokonce se nedočkají žádné odpovědi. Opakují tedy několikrát volání a zdá se, že tentokrát se z lesa ozývá odpověď. Asi po 10 minutách slyší šustení v nedalekém křoví. Když si posvítí, nikde nic není. Spustí znovu zvuk a opět slyší našlapávání. Skoro nedýchají, každý kouká do tmy jiným směrem, uši jako netopýři. Michal rozsvítí a zahlédne siluetu Kiwiho, který mezitím došel až na cestu, asi 10 metrů od nich. Michal téměř vykřikne... "támhle je"... ale než se Lukáš otočí a zaostří tím směrem, už tam nic není. Zkouší ho znovu lákat, ale nepřichází, ještě ho slyší jak nedaleko láká domělou samičku. Ale už se neukáže. Pro dnes je to tedy vše. Rozhodně však Vykiwení Kiwi viděli (nebo aspoň byli vedle něj).

Mrazivá ranní krása

Šnečku, šnečku...

Vrací se do stanu a hvězdná obloha spolu s Jižním Křížem jim svítí na cestu. Je jasná noc, tedy i chladná. Různě nastrojení se zavrtali do spacáků. Spokojené ticho přeruší v jednu v noci Michal. Budí se zimou a i když si na sebe navlékne všechno oblečení, které má, nic to nepomáhá. Lukáš si lebedí v péřovém spacáku, ale Michal jde nakonec spát do chaty. Ta, ač se v ní netopilo, je přeci jen teplejší než promrzlý stan a tam konečně jakž-takž dospí. Ránní světlo jim pak odhalí, že zima nebyla vůbec schovívavá - naopak dorazila v plné zbroji. Krajina kolem nich je bílá a zmrzlá, stejně jako stan. Dopolední slunce ale jinovatku i kluky rozmrazí. Dnes je čeká relativně klidnější den - pochod do středu treku, při kterém kousek za Saxo Hut narazili na místního ohroženého šneka. Pak návrat zpět a nocleh na stejném místě.

Ta víte, Great Walk - všude chodníčky

Když se kluci vrátili z výšlapu, našli ještě chatu na Gouland kempu volnou. Podle rezervací má být ale dnes večer plná. Michal se tak pomalu připravuje na další promrzlou noc a Lukáš doufá, že někdo nedorazí. S přicházející tmou dorazí 4 člená rodinka, poté již téměř za tmy další skupina. Ta ale k Michalově úlevě projíždí až na další chatu. Michal má obrovské štěstí, 4 z 8 postelí jsou volné a ještě rodinka zatopila v krbu. Vykiwení tak mohou podle stejného scénáře jako včera vyrazit na Kiwi. Uvidí ho dnes Lukáš?

Kluci již vědí, že lákání Kiwiho na volání z telefonu funguje. Také ale vědí, že na zahlédnutí mají jen pár vteřin - Kiwi ihned po rosvícení, nebo při jakémkoliv pohybu a zvuku dává nohy na ramena a hned utíká. Focení tedy nepřipadá v úvahu. Znovu po setmění pouští zvuk na kraji lesa a znovu ze ozývá z lesa odpověď. Za chvilku už Michal i slyší šuštění ve křoví. Ještě ale nerosvědcuje, tentokrát chce nechat Kiwi přijít co nejblíže, aby měl Lukáš šanci ho vidět. Znovu přehrají volání a kroky ve tmě směřují přímo k nim. Zvuk utichne až za keřem, vedle kterého jsou kluci skrčení. "Kiwi už o nás teď asi ví a blíž už nepůjde, spíš odejde. Teď nebo nikdy!" řekne si Michal a rosvítí čelovku. Kiwi ale nečekaně stojí přímo před ním a koukají na sebe z půl metru. Oba se strašně leknou a Kiwi se okamžitě dává na utěk. Michal opět volá "Tady je!" aby strhnul Lukáše k pohledu. Ten ale nemá s sebou brýle a je ve tmě slepý jako patrona. Kiwiho zase o chlup neviděl. Přesto oba nadšení ze zážitku sedí u krbu, hřejí se a doufají, že zítřejší předpovídaný déšt v poledne nepřijde, nebo aspoň později.

Fotka z rekonstrukce události "(Ne)spatření Kiwi"

Ráno není šedivé jako včera, obloha je jasná, nic nenasvědčuje dešti, přesto Lukáš tlačí na rychlé balení a odchod. Rychlá snídaně, mokrý stan do batohu a jde se. Se sluncem v zádech a chladným vzduchem všude okolo mažou zpět. Mají splněný úkol a tak se jim jde o poznání lépe. Ale přesto je tíží pohled na kupy mraků, které se jim staví do cesty. A skutečně, jako podle hodinek přesně v poledne začíná pršet, soutěžící to mají ještě 10 kilometrů k autu. Konečně tak přichází na řadu výbava do deště, nepromokavé kalhoty, bunda a pytel na batoh. Prší, jako když pustíte sprchu a s přibývající vodou nabývají obavy Vykiwených:
"Jak budou vypadat brody, po kterých přijeli? A co ta čerstvě nahrnutá hlína ve svahu na sypané silnici, po které přijeli - nebude z toho klouzačka?"

Tady všude běhají... Kiwi!

Cesta se zdá nekonečná, Michala začíná zlobit koleno, které se namohlo na přepálené cestě nahoru. Není nálada na mluvení, déšť nepomáhá. Když dorazí k autu, rychle vše hodí dovnitř a nervozně spěchají k brodům. Stres byl zbytečný - trvá déle, než se voda zvedne a zaplaví brody. Ale co bahnité stoupání? Lukáš se ani nepoutá, kdyby musel vyběhnout tlačit. Jedou na dvojku a i na našich kamerách je vidět, jak se tu a tam auto usmekne.. ale zatím jede. Oba soutěžící nemluví a tlačí auto do kopce doslova očima...uspěsně! Je cítit úleva. Heaphy Trek je happy za nimi.. tedy šťastně za nimi. Sami jsme ale při sledování byli zklamaní malým výškovým profilem treku a tak si pro Vykiwené chystáme nějaké vrcholovky.


Budou se již Vykiwení brodit sněhem? A co bude mít s jejich putováním společného jméno Arthura Dudley Dobsona?

 

GALERIE:

- Vinobraní Blenheim (přidány nové fotky)

- Heaphy Track