Vykiwené jsme naposledy opustili při odletu z Hobartu, na Tasmánském ostrovu. Teď nám přiletěli do Sydney v 9 hodin večer a jejich další let je až v 7 ráno. Jak už jsme soutěžícím dali již vědět, bonus v podobně pohodlného noclehu nedostanou. A pro větší dobrodružství se letiště v Sydney mezi 11 večer a 4 ráno zavírá a všichni musí ven. Kluci tak mají jen chvíli čas ještě v mapě okolí hledat, kam se zkusí vrtnou. A pak už jsou ostrahou vyhnáni. Na zádech krosnu, v předu batůžek... no vypadají skoro jako na začátku show, obtěžkáni zavazadli a s očekáváním, co bude. Mají teplou suchou noc, a tak se do ní vydávají hledat, kde složit hlavu.
Příhodná lavička nikde, do trávy se trochu bojí kvůli hadům a tak nakonec Lukáš zvolí místo na betonu kryté ze dvou stran křovím a z jedné domem. Tam složí hlavu. Michal jako obvykle oka nezamhouří, Lukáš aspoň trochu podřimuje. Stále je probouzí rachot od silnice či sem tam nějaká okousávající havěť. Nakonec Michal dotlačí minutu po minutě čas do půl čtvrté a oba se jako zmatené můry za světlem plouží zpět na letištní terminál. Letu se nakonec dočkají, i když značně unavení. A pak už letí přes nekonečné roviny stepi a pouště do středu Australského kontinentu, do Alice Springs, kde na ně čeká náš další úkol. Nejdříve dostat se z letiště do 15 km vzdáleného městečka v poušti a tam převzít zadání
"Operace Pouštní Bouře".
První, co kluky překvapí po vystoupení z letadla, je horký suchý vzduch, který jim připomíná fén. A následují otravné mouchy, kterými je poušť proslulá. Vypadají jako obyčejné domácí mouchy. Jen tyhle jsou žíznivé. Ne po krvi, ale po vodě, a tak vám naprosto neodbytně létají přímo na oči a rty. Čím déle jsou Vykiwení na jednom místě, tím více jich je. Ohánění má pramalý efekt, skoro to vypadá, jako byste spíše lákaly další. Místo toho tak kluci mávají na projíždějící auta a za chvíli už si stoupnou řidiče, který je odveze do města. Najdou obálku se zadáním: "Vykiwení, jste právě 3000 km od Sydney, vaším úkolem je za 6 dní přejet pouští zpět. Uctít domorodou modlu uprostřed pouště, najít lid, jenž jak krtci žije a nenechat se kousnout od žádného hada".
Protože hadů je tu v Austrálii opravdu hodně, pozveme Vykiwené při prohlídce města i do místního Reptile Centrum (plazí centrum). A tady mají možnost vidět, kolik jedovatých i nejedovatých plazů na ně v okolí číhá. Pár bezpečných plazů i pochovají v ruce a pak s očima na vrch hlavy opouští centrum a koukají všude pod nohy. Teď už ví, že se umí hadi pěkně schovat, ale také ví, že o setkání s člověkem spíše nestojí. Tak úkol je daný, kluci si půjčí obytný karavan a vyráží z města. Neodolají však a ještě než odjedou, chtějí si vyfotit některou z četných skupinek místních domorodců, kteří celé dny posedávají ve stínu stromů a bloumají po okolí. Jen však Lukáš namíří kameru a stiskne, ozve se spousta hudrání, domorodci se otáčí zády a prchají. A jedna stařena nakonec s klackem v ruce posílá na Vykiwené kletby. Snad nebudou moc vážné.
S obrovským nákupem pod Lukášovým vedením, plnou nádrží a také výbavou proti neodbytným mouchám, kluci vyráží v 45ti stupňovém vedru k jihu. Na magické místo zvané Uluru. Největší monolit na světě. Chceme po Vykiwených, aby viděli jak konec, tak začátek dne nad magickou horou. Jedou v klidu a snaží se držet pravidel, když se ale slunce začne sunout k horizontu, najednou zjistí, že jeli až moc pohodově. Lukáš šlape na pedál, uhání nad hranicí povolené rychlosti a soutěží se sluncem. Kilometry se zdají nekonečné a slunce neúprosně letí k zemi, okolní krajina začíná nabírat krásný oranžový nádech, který ještě celou poušť dovybarví. Ufff.. posledních pár kilometrů a Michal vyskakuje z téměř nezastaveného auta a peláší (kvůli hadům hodně opatrně) na nedaleký vrcholek, ze kterého se jim nabízí výhled nejen na rudnoucí Uluru, ale také na západní straně rozeklané kameny Kata Tjuta. Při tom si uvědomí, jak měli z TV dokumentů mylnou představu, jak Uluru stojí samo uprostřed pouště. Teď ví, že má nedaleko ještě sestřičku. Z rozjímání je vytrhne přicházející tma a tak musí vyrazit někam zakempovat. Cestou do kempu jim nad hlavou proletí padající hvězda. Měli by si něco přát. Podle našeho názoru by si měli přát zlomit domorodou kletbu. Oni si však přejí chladnou noc, aby mohli spát. Venku je totiž stále kolem 30ti stupňů a ochlazuje se jen hodně pomalu. Usnout se jim podaří až kolem půlnoci - aby je o 4 hodiny později vzbudil alarm.
Je čas vstávat, jestli chtějí vidět východ slunce a zrození dne nad Uluru. Ještě za tmy dorazí k pozorovatelně uprostřed parku a čekají, až se první paprsky opřou do hory. A když se dočkají, celý ten oborovský kámen se jim začervená před očima. Vykiwení si jej pak i celý objedou a hledají, kudy by na něj vylezli. Cesta by tu byla... ale protože je to pro domorodce posvátný kámen, nepřejí si, aby na něj kdokoliv lezl. A protože už nechtějí kluci domorodce více urážet, spokojí se s blízkostí tohoto magického místa.
Ale pak už vyrazí omrknout Kata Tjuta. Zde je čeká v 50ti stupních celsia pěkný rozpálený okruh kolem rudých skal. Za těch pár hodin, co Lukáš s Michalem okruh prochází, museli vypít každý aspoň tři litry vody, aby nám tu nepadli. Ale vůbec nečůrají - všechna voda odchází z těla potem. A s velkou úlevou, ale i uspokojením, dorazí zpět k autu, kde je klimatizace aspoň trochu ochladí. Cestou si všímají, že se kolem začínají zaušťovat mraky. To je zláštní... skoro by řekli, že bude pršet. Ale pak se tomu smějí - na poušti přeci prší opravdu vzácně. Ale brzy už i Vykiwení v dálce vidí, jak z některých mraků padá déšť. Mraky tmavnou a dešťové mraky je obkličují. Že by se naplnila domorodá kletba? Kluci vjíždí pouštní bouři přímo do cesty. Přes rozpálenou poušť se žene prudký vítr doprovázenými obrovskými kapkami deště a horizont bičují deště. S vysokou obytnou dodávkou houpá vítr, ale nakonec se nic vážného nestalo. Možná naopak, vzduch se příjemně ochladil a klukům se pod mrakem cestuje daleko příjemněji. Cesta k jihu je tak příjemná a členité mraky, duhy a blesky dělají v poušti nevídané dechberoucí představení. Se zapadajícím sluncem je třeba zakempovat, jízda v noci se totiž rovná téměř jistotě narazit (a do doslova) na klokany. Stejně jako celý den i západ slunce není obyčejný a "zahoří" nad horizontem.
Další den čeká Vykiwené překvapení, když v dálce zahlédnou jezero a těší se na vykoupání. O to větší zklamání přináší poznání, že jezero je solné, suché a vlastně tvořené jen obrovskou vrstvou soli. Později se začnou kolem cesty objevovat v poušti obrovské bíle "krtince". Kluci přemýšlí co to je. S přibýbajícím množstvím krtinců je jasno. Objevili se v okolí města Copper Peddy. Světově největšího naleziště opálu. Ten se těží ve zdejší písečné usazenině, která byla dříve dnem moře. Při jejich těžbě vznikají tunely a jeskyně. A stejně tak při těžení se tu hloubí i obydlí pro místní. Ti bydlí několik metrů pod povrchem. Jednak tak ušetří za stavební materiál a pak za klimatizaci. V horkých dnech je v "norách" stále příjemný chládek. Vykiwení si prohlédli jak vypadá obchod, dílna na leštění opálu, hostel a dokonce i kostel - všechno podzemní. Vlastně to je takový pouštní hobitín. Čas ale neúprosně letí a kluci mají za sebou pouze něco přes 1300 km ze své cesty a tak startují vůz a sviští si to dál k jihu.
Jak se přibližují k moři směrem k Adelaide, mění se i krajina. Rovinaté pouště pomalu nahrazují zavlažovaná pole, zvlněné travnaté kopce a také oblasti vinic a sadů. S tím přichází pro soutěžící malá tragédie se zásobami. Na hranici ovocnářské oblasti mají za povinnost sníst nebo vyhodit veškeré ovoce a většinu zeleniny. Loučí se jim s nákupy nesnadno, ale hrozba pokuty je donutí - co nesnědli, nechali v popelnici. Za chvíli jim na to dají zapomenout hejna papoušků, kteří se neustále houfují kolem silnice a po malé přeháňce je jich dokonce plno i na silnicích, kam chodí pít z loužiček. Je to sice pěkná podívaná, ale Lukáš musí stále přibržďovat, aby jim dal čas odletět. Nakonec tedy největší nebezpečí netvořili klokani, ale papoušci.
Ale to už začíná přibývat malých Australských městeček, silnice se rozšiřují a přibývá provozu. Až nakonec na dohled od Sydney, už vědí, co je čeká. Zácpy, hustá doprava a ještě potřeba se zorientovat a dojet do severním části Sydney, kde je čeká jejich další místo pobytu a také Vánoc. Nakonec se jim s očima na stopkách a zvedlou hladinou adreanalinu podaří najít cíl jejich cesty, zaparkovat, vyložit věci a pak na opačném konci města zase vrátit auto. Všude okolo je předvánočním ruch a také 30ti stupňové teplo. Na kluky čeká trochu odpočinková část, neb i my máme rádi klid Vánoc.
A vy se můžete těšit, jak Vykiwení oslaví vánoce, zda budou mít vánočního kapra, vyzkouší nejvyhlášenější pláže, a zda oslaví Nový rok 2014 s nejslavnějším ohňostrojem na světě.
GALERIE:
- Centrální Austrálie 1
- Centrální Austrálie 2
Žádné komentáře:
Okomentovat