Poslední šichta

Naši Vykiwení na cestě za novou prací se nám nezadržitelně řítí směrem na město Tauranga. Tam se mají ráno hlásit na adrese, kterou dostali za odměnu od produkce. Ale dnes ještě musí najít místo kam se s Nočním Jezdcem uloží ke spánku. Projíždí tak houstnoucím soumrakem nekonečné kiwi sady, které jsou od města Te Puke snad do 10 km na každou stranu. Naštěstí sady končí a začíná les, ve kterém přečkají noc. Brzký budíček a rychlá snídaně. A pak už Lukáš pod Michalovou navigací dojíždí po kilometrech prašné cesty do cíle. A na konci cesty je rodinný dům a před ním se pasou koně, ale ještě ve větším počtu krávy.
Budou snad Vykiwení pást nebo dojit krávy?

To už ale přichází Fiona, jejich budoucí šéfka a ukazuje jim jejich úkol. Na pastvinách zdejší mléčné farmy se šíří plevel. Krom několika druhů bodláků a náprstníku je největší plevel keř zvaný Gorse (česky Hlodáš). Jeho žlutě kvetoucí trsy s ostrými ostny jsou pohromou zdejších pastvin, které bezpečně ničí. A právě proto nastupuje tým exterminátorů plevele Vykiwení.

Pracovní zátiší

Dostávají na záda tlakovou nádrž na ruční pohon s herbicidním roztokem a vyráží. Jejich počáteční obava, zda bude dost pastvin na postříkání a tedy na dobrý výdělek, se jim rozplývá po malé objížďce pastvinami, které se zdá táhnou do nekonečna. Jed, který zaručeně ničí vše kromě trávy, je pro lepší přehlednost obarven na růžovo. Kluci tak můžou krásně sledovat, co je již postříkáno. Další dny, když už barva vybledne, jim usychající a hroutící se bodláky a další květena ukazuje, že tentokrát boj prohrál plevel.

Ubytování v pravém rurálním stylu

 

Soutěžící tu budou takto bojovat 14 dní. A že je to docela náročné, je brzy vidět. Přeci jen
kluci teď nachodí 9 hodin denně v holinkách po strmých pastvinách i 18 kilometrů, s nákladem tekutiny cca 15 kg. Aby měli vše trošku náročnější, nemají nyní k dispozici pohodlí bytu při práci. Spí stále v autě, a jako zázemí jim slouží opuštěná stodola, sloužící kdysi pro stříhání ovcí. Kluci ale statečně zabydlí i toto prostředí - zavedou si kabelem elektřinu a vypůjčí ledničku. A nakonec se tak naučí se ve stodole poměrně příjemně bydlet.

 

V půlce jejich práce jim dáme den volna. A necháme je trochu relaxovat návštěvou rychle se rozvíjejícího přímořského města Tauranga, a hlavně naložením se do horkých bazenků s mořkou vodou. Jako třešničku na dortu si pak kluci nad městem vyběhnou na vrchol Mt. Manganui, ze které se mohou rozhlédnou na nekonečné pískové pláže, i velký rekreační resort pod nimi. Ale konec válení, zpět do práce. Následuje další přebarvování na růžovo... a další a další nekonečné pastviny a nekonečné tůry s bandaskou na zádech, v holinkách na nohou. Pracují ve 30 stupňových vedrech, v chladných ránech i dešťových přeháňkách. Ví, že je to jejich práce poslední v celé naší soutěži a tak se opravdu činní. Fiona si je chválí. A my proto pro ně máme odměnu, s malinko hořkou pachutí. Záda je bolí po 14 dnech nošení bandasky a my je po příchodu z 9ti-hodinové šichty přivítáme s kombinací odměny a úkolu: "Zítra ráno začínáte v 300 km vzdáleném
národním parku Tongariro 3-denní trek." Neříkáme jim, že je to trek původně na 3 noci a 4 dny... ani, že jim ho ještě dalšími úkoly natáhneme. Ale s tím snad už musí počítat, nejsou přeci v soutěží žádnými nováčky.

 

Hned plánují co vzít k jídlu, co na sebe, koukají na mapu jak naplánovat a rozdělit trek a koukají na počasí, co je čeká. Ráno vstávají v půl šesté. Ještě dříve než jsou zvyklí vstávat do práce, a je vidět, že spánku nebylo dost. Ale úkol je úkol. Snídaně, balení a už vyráží. Minou město Rotorua, v jehož okolí se zvedá pára z horkých pramenů, minou i turistické Taupo s jeho kouzelným jezerem a pak už se před nimi objeví začátek parku - a to ve své magické, sopečné kráse. Hned na začátku totiž vidí páru stoupající

ze svahu, které prozrazuje bublající vulkán pod celým pohořím. To už soutěžící dojíždějí do vesničky pod sopkou, Whakapapa Village. Zde nechávají Nočního Jezdce a na záda si naloží krosny s jídlem na tři dny a věcmi na všechny druhy počasí. Chvíli si libují, že popruhy jsou příjemnější než na bandasce s postřikem.
Ale přeci jen se i naložená krosna pronese a záda po 14 dnech nošení už naznačují určitou únavu.

 

Dnešní trasa je vede nejprve přes krásné Taranaki Falls vodopády a pak mezi kužely dvou sopek: Mt. Ruapehu, která explodovala vloni, a Mt. Ngauruhoe, jejiž pravidelný kužel navrchu zdobí jako dressing sněhová čepička. Pod druhou jmenovanou mají kluci od nás naplánovanou první odbočku, tam a zpět ke smaragdově modrým jezerům Tama. Osvěžení pozdním obědem pak razí až k 3 hodiny vzdálené Waihohonou chatě. Když tam dorazí, dají si krátký oddech, ale hned je zase posíláme pro sklenici pramenité, křišťálově čisté a jako led studené vody. A to do nedalekého, ze země vyvěrajících pramene Ohinepango. Po romantickém zapadnutí slunce všichni na chatě zapadnou do spacáků a ani nevnímají hvězdnou oblohu nad panoramaty sopek.

 

Ráno vychází do mlhy. Ta se ale pod náporem slunce rychle rozplyne a otevře tak klukům pohled na skutečně měsíční sopečnou krajinu. Nikde pořádně nic neroste, a tak kluky překvapí párek jelenů, jenž jim přeběhne přes cestu. Cesta lávovým polem je magická, a když pak narazí na balvany tvořené pemzou, nestačí se divit. Jde vlastně o nejlehčí nerost a tak snadno Michal prezentuje svou "sílu" a jeden balvan bez námahy zvedá, jako by nic nevážil. Ale to už jejich pozornost upoutá kouřící žlutý vrcholek před nimi. Je tvořen mnoha průduchy ze země, ze kterých syčí sírou zapáchající pára. Ale najednou se Vykiwení zděsí něčeho úplně jiného. Při výstupu k čoudícímu vrcholku se jim najednou otevře prostranství, na kterém se vleče nekonečný had desítek turistů. Že by se rozkřiklo, že se tu natáčí naše Reality-show? Na to kluci nejsou na Zélandu zvyklí... Ale ne, to se jen jejich cesta se na chvíli spojila s Tongariro Crossing, což je nejčastější jednodenní trek ve zdejších horách. Klukům tak nezbude, než zatnout zuby a prohlédnout si další, tentokrát turisty obklopená smaragdová jezírka, vyšplhat kolem úchvatného rudého kráteru nahoru a zase dolu a pak mají konečně možnost davům uniknout.

 

Nabídli jsme jim totiž další odbočku. Tentokrát na samý vrchol sopky Mt. Ngauruhoe (2287m). Úkol přijímají tak rychle, že ani nepřemýšlí, co že jsme jim to zase nachystali. Bágly si schovali pod kopcem a začínají stoupat. Ale kamennou drtí tvořený povrch hory jim ukáže, že tak snadné to nebude. Skoro je to jako stoupat na hromadu kuliček - krok nahoru vás pak sveze dva dolů. Chvíli jim trvá, než přijdou na to, jak postupovat více nahoru. A nakonec si najdou pevnější stezku skálou a tou s občasným uklouznutím supí do prudkého svahu. Stejně rychle jak oni supí nahoru, tak rychle horu obestoupí mraky. Kluci tak dloho vidí jen na pár metrů, a na sněhem pokrytém vrcholu chvíli ztrácí představu, jak velký kráter vlastně je.
Nakonec, ale nastane náš oblíbený efekt a do okolí se "otevírají okna" s výhledy. Soutěžící zmlknou - i Lukáš, a to je co říct - a kochají se výhledem na kráter, na nedaleké krátery dalších sopek a na smaragdová jezera rozsetá jak drahokamy po okolí. Ale to už velíme dolů, neb na chatu je to další dvě a půl hodiny a slunce se pomalu šine k západu.

Kráter pod sněhem

"Cesta je škvár..."

 

Cesta dolů z vrcholu sopky vypadá ještě nebezpečněji. Celý svah suti klukům ujíždí pod nohama jednou velkou lavinou. Michalův asi nejméně oblíbený terén. Lukáš už jako zkušený horal hledá proudy suti a jako po sněhu využívá skluzu. Během 20ti minut dole, Michal se doklouže o pár minut později. Chatu mají ale ještě dvě hodiny cesty - a to jsou dnes už 9 hodin na cestě. A začíná to být znát. Michal méně mluví, Lukáš se snaží tvářit, že je vše v pohodě, ale sám toho má dost. Na chvíli je vzpruží rychlá koupel pod vodopádem, a nejvíce energie dodá info o tom, že je chata už za humny. Skoro tam doletí, a jsou rádi, že mají ubytování
zamluvené, protože je plno. Nacpou se tak pořádnou večeří, pokochají západem slunce, ve kterém se v dáli, v růžovém oparu pomalu ztrácí Mt. Egmont a na obzoru je vidět blížící se změna počasí.

V dálce další sopka, Mt. Egmont

 

Ráno to již vypadá na pořádný déšť. Soutěžícím dáváme 2 hodiny na 3 hodinový trek k autu s tím, že po limitu se spustí liják. Okolní sopky již není přes mlhu vůbec vidět a jen z pravé strany mohou sledovat mokrou nízkou oblačnost. Občas jim závan větru přinese ochutnávku přicházejícího destě a kluci tak přidávají do tempa. Nakonec členitou stepí dorazí k Nočnímu Jezdci, odhodí do něj batohy a s tím jako na povel začne déšť. Stihli to přesně v limitu. Ušli okruh Tongariro Northern Circuit s dvěmi přenocováními, několika odbočkami za celkem 45 hodin. Dobrá práce.

Když se už vaříš, doplav se půl metru ochladit

 

Za to na ně čeká malá exkurze do přírodních termálních pramenů. První hned v podhůří parku. Zde vidí první příklad malé bahenní sopky, i spoustu nečekaně hlubokých jezírek s horkou vodou. Pod Rotoruou jim pak připravíme zasloužený relax. Kousek před Wai-o-tapu kluci staví auto u kraje mostu. Sestupují k říčce, testují nohou...a pak se jim rozzáří oči.. opravdu ta říčka je teplá. V jednom místě proudí dvě ramena, jednou přitéká horká voda, druhou studená. Sami si tak řídíte, jak teplou vodu si namícháte. Skoro zázrak, a zadarmo. Po malém prohřátí kostí následuje pořádná bahenní sopka, která vypadá jako mega kotel vroucí krupicové kaše. Do ní už se samozřejmě nesmí, protože bahno může mít až 100 stupňů. Soutěžícím ale už čas pro tuhle část ostrova skončil, a tak se musí vrátit zpět do Taurangy, rozloučit se na farmě, zabalit si své věci a vyrazit poznat asi poslední neprozkoumanou oblast - Coromandel.

Před aplikací jako pleťové masky nechat vychladnout!

Vykiweným definitivne zkončila práce v soutěži

Tam se možná z Vykiwených stanou zlatokopové, jestli se tedy neuvaří na plážích.Že se na pláži můžete upéct je jasné, ale jak se tam dá uvařit? To se dozvíte zase příště.


GALERIE:

- Tauranga a okolí
- Tongariro